Barvy a světlo rozhodují víc, než se zdá. V malém prostoru se vyhni tmavým sytým odstínům na velkých plochách, které pohltí světlo a koutek opticky zmenší. Světlé stěny a jeden výraznější prvek stačí. Světlo veď tak, aby ti nesvítilo do očí ani neoslňovalo při čtení: lampa s kloubovým ramenem nebo nástěnné svítidlo nad ramenem funguje lépe než stropní osvětlení celé místnosti. Pokud je koutek u okna, počítej s tím, že odpoledne bude jinak teplý a jindy přetopený — závěs nebo rolety to řeší spolehlivěji než klimatizace.

Nakonec prostor označte. Nálepka nebo barevný proužek na přední straně zásuvky stačí k tomu, aby dívka věděla, co kde hledat. Jednou za čas obsah projděte a nepotřebné věci vyřaďte. Úložný prostor pod postelí nemá být skladištěm navždy, ale místem, které drží pořádek v malém pokoji a zároveň zůstává snadno přístupné.

Odkládání peněz na cestu vypadá jednoduše: každý měsíc pošleš stranou určitou částku a za rok máš našetřeno. Jenže právě tahle rutina bývá past. Peníze leží na běžném účtu, kde je postupně požírá inflace, a ty si myslíš, že šetříš. Ve skutečnosti ztrácíš kupní sílu. První krok proto není stanovit si cíl, ale rozhodnout, kde peníze na cestu skutečně budou ležet.

Dveře a stěny jsou další zapomenutá plocha. Na vnitřní stranu dveří se vejde věšák na ručníky nebo úzká lišta s háčky. Na stěnu nad WC můžete umístit úzkou polici, pokud nepřekáží při usednutí. Pozor na dvě věci: nic nesmí zasahovat do prostoru, kde se hýbete, a nic nesmí být tak vysoko, abyste na to nedosáhli bez stoličky. Koupelna, kde se každá věc bere po špičkách, se rychle vrátí do chaosu.

V malém dívčím pokoji bývá největší plocha ukrytá tam, kde se neuklízí – pod postelí. Úložný prostor pod lůžkem neznamená jen zastrčit krabici a doufat, že to vydrží. Jde o systém, který musí zvládnout každodenní manipulaci, prach i bezpečnost. Než začnete cokoli kupovat nebo vyrábět, změřte vnitřní výšku rámu od podlahy k nosné konstrukci a šířku mezi nohami. Zjistěte také, zda je lůžko pevné, nebo polohovací. U polohovacích postelí se výška mění, takže pevné zásuvky mohou drhnout.

Nejlepší je vyzkoušet obě varianty doma. Většina prodejců dnes umožňuje matraci vrátit do několika týdnů. Spěte na ní alespoň čtrnáct nocí, než uděláte závěr. Teprve pak poznáte, jestli ráno vstáváte odpočatí, nebo rozlámaní.

Typická chyba je koupit jednu „středně tvrdou" matraci a doufat, že si zvyknete. Tělo si nezvykne na tlak v kříži ani na rameno, které se ráno budí ztuhlé. Další chybou je příliš měkká matrace pro těžšího spáče – působí pohodlně, ale páteř se v ní prohýbá. Naopak lehčí člověk na tvrdé matraci nemá kde uvolnit ramena.

Každý má jinou představu o tom, co je pohodlné. Jeden usne na tvrdé desce, druhý potřebuje měkké peřiny. Kompromis na půl cesty často nevyhovuje ani jednomu. Řešení nezačíná u matrace, ale u toho, jak spolu spíte.

Rozdělit, nebo srovnat Když je rozdíl v tvrdosti malý, pomůže vrstva, kterou přidáte jen na jednu polovinu. Například tenká latexová nebo pěnová vložka o výšce dva až tři centimetry. Dá se položit na matraci pod prostěradlo a tvrdšímu spáči nevadí. U většího rozdílu je lepší dvě samostatné matrace do jedné postele. Vyrábějí se v různých tvrdostech a spojují se dohromady. Mezera uprostřed se překryje můstkem nebo chráničem matrace, aby se do ní nepropadala pánev.

Nejprve zjistěte, co komu skutečně vadí. Není to vždy tvrdost. Často jde o proleženiny na rameni, tlak na kyčel, bolesti beder nebo pocit, že se partner pohupuje. Zkuste si na týden vyměnit strany postele. Pokud se potíže přesunou s vámi, opravdu jde o tvrdost. Pokud zůstanou na místě, problém je jinde – třeba v podložce nebo v páteři.

Před koupí se vždycky ptejte, jaká je nosnost jednotlivých vrstev, ne celé postele. U dvou matrací hlídejte stejnou výšku, jinak budete mít v posteli schod. Rošty by měly být oddělené, aby se pohyb přenášel co nejméně. A pokud má jeden z vás diagnostikované potíže s páteří, berte doporučení lékaře vážněji než vlastní dojem z showroomu.