Klasická kolejní židle má pevnou výšku a stůl taky, takže výsledkem bývá shrbená práce. Řešením není drahá kancelářská židle, ale podložka pod nohy a podložka pod notebook, která ho nakloní a zvedne obrazovku do úrovně očí. Ještě lepší je stůl s nastavitelnou výškou nohou, pokud se vejde do rozpočtu i prostoru. Dávejte pozor na to, aby deska nebyla výš než lokty při volně spuštěných ramenech, jinak vás po hodině začnou bolet záda.

Nepoužívejte stropní světlo jako jediný zdroj. Bodová světla nad hlavou vytvářejí ostré stíny a nutí vás kroutit krkem. Mnohem lepší je měkké rozptýlené světlo z boku doplněné stolní lampou. Lampa má stát tak, aby světlo dopadalo na dokumenty a klávesnici, ne na monitor. Když svítíte lampou přímo na obrazovku, uvidíte jen odlesk a oči se rychle unaví. Zkuste lampu umístit vlevo, pokud jste pravák, a naopak. Ruka při psaní pak nehází stín na papír.

Rozkládací pohovka pro teenagera vypadá jako praktické řešení: přes den sezení, v noci postel, večer místo pro kamarády. Jenže většina těchto pohovek se po pár letech začne kazit. Není to náhoda. Teenageři s nábytkem zacházejí jinak než dospělí a rozkládací mechanismus je na to citlivý. Pokud vybíráte novou pohovku nebo chcete prodloužit životnost té stávající, záleží na několika konkrétních věcech.

První věc je hmotnost a způsob rozkládání. Lehká pohovka s mechanikou, která se ovládá jednou rukou, se posouvá výrazně snáz než těžký kus s pružinovým roštem. U častého uklízení se vyplatí mechanika, která nemá tendenci se sama sklapovat, když se do ní při vytírání opřete. Typická chyba: koupit pohovku podle toho, jak vypadá složená, a zjistit až doma, že na rozložení je potřeba síla dvou lidí a že se s ní nedá pohnout kvůli nohám bez koleček.

Čalouněné čelo postele není jen dekorace. U šířky 160 nebo 180 cm určuje, jak vysoko a jak hluboko matrace sedí, a tím i to, jestli se vám bude ráno vstávat příjemně, nebo budete nadávat. Než začnete srovnávat tvrdosti a materiály, změřte si vnitřní prostor rámu mezi bočnicemi. U těchto šířek se pohybuje kolem 160, respektive 180 cm, ale tolerance bývá pár milimetrů. Matrace musí sedět bez vůle, přesto s ní musí jít pohodlně manipulovat. Když je o centimetr užší, bude klouzat a vzniklá mezera se časem projeví v čele.

Materiály jako protiváha barev Barvy samy o sobě nestačí. Materiály určují, jak místnost působí na dotek i na pohled. Do obýváku se hodí kombinovat maximálně tři až čtyři výrazné materiály. Například hladká kůže, hrubá vlna a jemné plátno. Pokud zvolíte příliš mnoho lesklých povrchů, prostor bude působit chladně a neosobně. Naopak příliš mnoho textilií bez pevného prvku, jako je dřevo nebo kov, vytváří dojem nepořádku. Držte se pravidla, že každý hladký materiál by měl mít svůj hrubý protějšek.

Dalším častým omylem je ignorovat podlahu. Ta je pátou stěnou a výrazně ovlivňuje, jak všechny barvy a materiály fungují. Tmavá podlaha snese světlý nábytek a výrazné barvy, světlá podlaha naopak potřebuje těžší materiály a sytější tóny, jinak se místnost rozpadne. Koberec by měl vždy obsahovat alespoň jednu barvu, která se opakuje jinde v místnosti – třeba na polštáři nebo váze.

Než začnete cokoli kupovat, položte si na podlahu vzorky látek, vzorky dřeva a vzorky barvy stěn. Dívejte se na ně při denním světle i večer při lampě. Barvy se mění podle osvětlení a to, co vypadá sladěně v obchodě, může doma působit jako nesourodá směs. Vzorky nechte na místě alespoň dva dny. Teprve pak se rozhodujte.

Sladění barev a materiálů v obývacím pokoji není o tom koupit drahou sedačku a doufat, že to vyjde. Je to řemeslo, které se dá naučit. Začněte tím, že si v místnosti určíte jednu dominantní barvu, která bude tvořit základ. Může to být barva stěn, velkého koberce nebo čalounění pohovky. Tato barva by měla pokrývat zhruba šedesát procent viditelné plochy. Zbytek tvoří doplňky – třicet procent v barvě doplňkové a deset procent v barvě, která oživí celek. Tento poměr vám dá jasnou kostru, od které se odpíchnete.

Typická chyba je snažit se přesně sladit všechny odstíny. Když máte pět polštářů ve stejné barvě jako pohovka, výsledek je nudný a plochý. Lepší je pracovat s odstíny v rámci jedné barevné rodiny – světlejší, tmavší, teplejší, studenější. Stejně tak u materiálů: není třeba mít všechno ze dřeva. Kombinace dřeva, kovu a skla vytváří přirozený kontrast, který drží prostor pohromadě.

Nakonec si udělejte krok zpět. Postavte se ke dveřím a dívejte se na celek. Pokud vaše oko neustále skáče na jeden předmět, který vyčnívá, něco je špatně. Buď je příliš výrazný, nebo naopak příliš slabý. Sladěný obývák poznáte podle toho, že se v něm dá odpočívat bez vizuálního šumu. Barvy a materiály mají spolupracovat, ne soutěžit.