Samotné nasazení začíná důkladným vyčištěním a vysušením skloviny. Ortodontista na každý zub nanese leptací gel, po opláchnutí a opětovném vysušení přiloží zámeček a zafixuje ho světlem tuhnoucím lepidlem. Práce je to precizní: zámeček musí sedět přesně ve středu zubu a ve správné výšce, jinak se síla přenáší nerovnoměrně a léčba se prodlužuje. Někdy se místo zámečků používají kroužky, zejména na stoličky.

Druhé řešení spočívá ve skládacím nábytku. Skládací židle, stolek připevněný na zábradlí nebo křeslo, které se složí na plocho, uvolní prostor, když se nepoužívá. Třetí řešení je nábytek se dvěma funkcemi: lavice s úložným prostorem pod sedákem, kde zmizí nářadí, hadice a květináče mimo sezónu. Čtvrté řešení je závěsná síť nebo hamaka upevněná na protilehlé zdi, pokud to konstrukce dovolí. Vždy ale zkontrolujte, do čeho vrtáte. Do panelu se nevr­tá bez rozmyslu, nosné prvky patří do zdiva nebo do schváleného úchytu, ne do tenké omítky.

Čtvrtým signálem je dunění basů. Pustíte film a v určitých pasážích se ozve tlak v uších, jako by někdo přidal subwoofer, i když žádný nemáte. To je stojaté vlnění. Vzniká, když se basové frekvence odrážejí mezi dvěma rovnoběžnými stěnami a sčítají se. Nejčastěji to bývá mezi podlahou a stropem nebo mezi protilehlými stěnami. Pomůže změna pozice poslechu – ne seďte přesně uprostřed místnosti ani u zdi. Také pomůže rozbít rovnoběžnost: knihovna na jedné stěně, obraz na druhé, police v různých výškách.

Přehřátí motoru nezačíná v momentě, kdy se z chladiče valí pára. Většinou se hlásí týdny předem – jen se to ignoruje. Teploměr vystoupá o pár stupňů nad obvyklou hodnotu, topení netopí, jak má, nebo se po jízdě ozve bublání z expanzní nádoby. Kdo tyto signály přehlíží, nakonec řeší těsnění pod hlavou nebo rovnou nový motor.

Typická chyba je snažit se pod postel vecpat kufr na kolečkách. Kufry mají pevný tvar a často i vyšší profil, takže buď neprojdou, nebo zablokují výsuvný mechanismus. Stejně tak se nevyplácí ukládat tam boty v pevných krabicích, pokud nemáte přesně změřenou výšku. Boty je lepší dávat do plochých textilních boxů nebo do průhledných vaků, které se přizpůsobí. Uvědomte si také, že úložný prostor pod postelí není sklep. Vlhko a prach proniknou i tam, takže citlivé věci, jako jsou fotoaparáty, elektronika nebo kožené výrobky, tam nepatří.

Co dělat, když dítě botičky odmítá Nejčastější chybou je násilné nazouvání. Dítě si vytvoří negativní asociaci a příští pokus bude těžší. Místo toho nechte botičky nejprve „nasucho" prozkoumat. Posaďte je na zem, ať si je samo vezme do ruky, prohlédne jazyk, přezku nebo suchý zip. Pak je oblékněte na pár minut, když se dítě zabývá hrou. Postupně prodlužujte dobu nošení – nejdřív doma, pak na krátké procházce. Pokud dítě pláče, sundejte botu a zkuste to za hodinu znovu. Netlačte na výkon.

První botičky nejsou jen módní doplněk. Pro batole znamenají zásadní změnu v tom, jak vnímá vlastní chodidlo a jak se odráží od země. Dokud dítě jen leze nebo se staví na boso, má volný kontakt s podložkou a může si hmatem i tlakem ověřovat rovnováhu. Botička tento kontakt částečně izoluje, proto je potřeba postupovat pomalu a citlivě. Neexistuje žádný univerzální věk, kdy boty povinně nasadit. Rozhoduje schopnost samostatné chůze a ochota dítěte spolupracovat, ne tlak okolí.

Dalším typickým problémem je špatná velikost. Rodiče často koupí botu „do zásoby", ale příliš velká obuv způsobuje zakopávání a nestabilitu. Stejně tak malá bota deformuje prsty. Kontrolujte vnitřní délku pravidelně, ideálně každé dva měsíce. Pozor na tloušťku ponožek – v zimě se může stát, že bota, která byla na podzim akorát, je najednou těsná. Vždy zkuste botu na noze dítěte zvednout a lehce zatlačit na špičku – měl by zůstat malý prostor, ne prázdno.

Přechod na botičky zvládne většina batolat během několika týdnů, pokud rodič respektuje tempo dítěte. Není třeba spěchat ani srovnávat s vrstevníky. Pokud dítě odmítá chodit v botách i po měsíci pravidelných krátkých pokusů, nebo pokud si stěžuje na bolest, poraďte se s pediatrem. Někdy jde jen o zvyk, jindy o nesedící tvar. Důležité je nesrovnávat a nezvyšovat hlas. Klidný a trpělivý přístup nakonec přinese první krůčky bez slziček.

Základem je vybrat obuv, která sedí na míru. Délka vnitřku má přesahovat nejdelší prst o několik milimetrů, ne o centimetry. Šířka musí odpovídat tvaru chodidla, ne módnímu střihu. Podešev má být ohebná v místě, kde se noha láme, a pevná v patě. Důležitá je i hmotnost – těžká bota unaví i dospělého, natož batole. Zkuste botičku na bosou nohu, ne na tlustou ponožku, pokud není zima. Doma pak noste obuv jen krátce a střídejte s bosou chůzí po rovném povrchu.