Povlak matrace je první obranná linie. Perte ho podle pokynů výrobce, obvykle při šedesáti stupních, a po vyprání důkladně vysušte. Když je povlak nepromokavý, zkontrolujte, že membrána není poškozená. Jakákoli prasklina znamená, že se vlhkost dostane dovnitř. Pod prostěradlo se vyplatí dát pratelnou chráničku, která zachytí pot a případné skvrny. Tím se prodlouží interval mezi nutným čištěním celé matrace.

Poslední věc, na kterou se zapomíná: komoda by měla odpovídat tomu, co do ní skutečně dáváte, ne tomu, co jste viděli v katalogu. Tři hluboké šuplíky jsou k ničemu, pokud potřebujete oddělit drobnosti. Naopak šest mělkých šuplíků nepojme zimní svetry. Než cokoli přerovnáte, změřte si hloubku, šířku a výšku každého šuplíku a napište si, co do kterého půjde. Teprve pak začněte vyklízet. Ušetříte si druhé přerovnávání za týden.

Skříně v malé ložnici volte do plné výšky, ne poloviční. Vysoká skříň využije prostor až ke stropu a ubere méně podlahy. Dveře musí jít otevřít, proto nechte před ní alespoň sedmdesát centimetrů. Pokud to nejde, použijte posuvné dveře. Uvnitř přidejte druhou tyč na ramínka — spodní část využijete na košile, horní na bundy. Na dveře zevnitř přišroubujte háčky na pásky a šály.

Poslední věc, kterou lidé podceňují, je vlhkost. Pod matrací se hromadí pot, který se přes látku dostane na rošt. Pokud je rošt na pevné desce bez otvorů, vlhkost zůstane uvnitř. Řešením je nechat pod matrací volný prostor alespoň dva centimetry a jednou za čas rošt vytáhnout a nechat ho vyschnout. Matrace, která dýchá, vydrží o roky déle než ta, která je utěsněná. Podložka tedy není detail — je to základ, na kterém stojí celá životnost matrace.

Rozpočet na nábytek na míru se neodvíjí od jednoho čísla, které by se dalo snadno odhadnout. Cena vzniká jako součet několika položek, které spolu úzce souvisejí. Pokud chcete mít kontrolu nad tím, kolik zaplatíte, je nutné rozumět tomu, co všechno do konečné částky vstupuje. Nejde jen o materiál a práci truhláře, ale také o dopravu, montáž, povrchové úpravy a případné revize.

Co skutečně rozhoduje o tom, jak dlouho matrace vydrží Rozhodující je kombinace tří věcí: tuhosti podkladu, rovnoměrnosti podpory a proudění vzduchu. Rošt musí být pevný, ale ne tuhý jako beton. Latě by měly být vzdálené maximálně sedm až osm centimetrů u pěnových matrací a ještě blíž u těch s latexem. Pokud jsou mezery větší, přidejte další lať nebo mezi rošt a matraci vložte tenkou prodyšnou desku z lisovaných vláken. Ta rozloží tlak, ale zároveň nechá matraci dýchat.

Praktický postup je jednoduchý. Nejdřív zkontrolujte, jestli je rošt rovný — položte na něj vodováhu nebo dlouhé pravítko. Pokud se houpe nebo má prohlubeň, vyměňte ho, i když vypadá dobře. Potom změřte rozestupy latí a porovnejte je s doporučením výrobce matrace. Nakonec nechte matraci den po rozbalení volně ležet na roštu, než na ni začnete spát, aby si sedla. Během prvního měsíce matraci každé dva týdny otočte, později stačí jednou za půl roku.

U taštičkových pružin je situace jiná. Ty potřebují pevný rám, který se nekroutí, jinak se pružiny časem vychýlí a matrace začne „plavat". Nikdy nedávejte matraci na rošt, který je uprostřed podepřený jen jedním trámem — váha se přenáší na střed a krajní pružiny trpí víc než ty prostřední. Rošt musí mít podpěru po celé délce, ideálně tři nosné trámy.

Než začnete cokoli kupovat, zjistěte orientaci balkonu a jeho mikroklima. Jižní a západní strana bývá přes den výrazně teplejší, ale na jaře hrozí předčasné rašení a následné spálení mrazem. Severní a východní balkon je stabilnější, zato tmavší a vlhčí. Teplotu si změřte obyčejným minimálním a maximálním teploměrem alespoň dva týdny. Teprve pak má smysl vybírat rostliny podle skutečných podmínek, ne podle toho, co vypadá hezky na obalu.

Většina lidí řeší, jakou matraci koupit, ale málokdo se zamyslí nad tím, co je pod ní. Přitom právě podložka pod matrací rozhoduje o tom, jestli matrace vydrží pět let, nebo patnáct. Není to marketingový trik prodejců — je to fyzika. Matrace se každou noc prohne tam, kde je pod ní prázdný prostor, a tam se postupně láme pěna, deformují pružiny a hromadí vlhkost. Rošt nebo pevná deska rozhodují o tom, jestli se váha rozloží rovnoměrně, nebo se soustředí do několika málo bodů.

Nejčastější chyba je položit matraci přímo na starý, měkký rošt, který už sám povolil. Latě se prohnou, mezery mezi nimi jsou příliš velké a matrace se do nich postupně „posadí". Stejně špatné je dát matraci na plnou desku bez jakéhokoli odvětrání. Matrace pak zespodu vlhne, protože pot se nemá kam odpařit, a do půl roku začne zapáchat a plesnivět. Obě varianty zkracují životnost matrace výrazně víc než samotná kvalita jejího jádra.