K měření stačí dva kalibrované teploměry se stejnou přesností. Jeden umístěte do výšky 8D, druhý těsně pod strop, ideálně na stejné svislici, aby výsledek neovlivnilo proudění vzduchu od okna nebo dveří. Měřte alespoň dvacet minut, nejlépe v době, kdy místnost není delší dobu větrána a topení běží ve stabilním režimu. Zapište si nejen teploty, ale také čas a venkovní teplotu. Bez těchto údajů se naměřené hodnoty nedají spolehlivě interpretovat.

Severní a východní okna přinášejí chladnější a méně intenzivní světlo. V takových místnostech se vyplatí sáhnout po teplých světlých tónech – krémová, písková nebo jemná béžová. Odrazí dost světla a zároveň nepůsobí sterilně. Naopak jižní a západní okna dodávají světla hodně, někdy až příliš. Zde tmavší barvy fungují jako přirozený regulátor: pohlcují přebytek jasu a prostor zklidní. Tmavě zelená, tmavě modrá nebo grafitová na jedné stěně vytvoří hloubku, aniž by místnost pohltila.

Základem je změřit si prostor, ne se spolehnout na dojem. Postel o šířce 140 cm je pro dva lidi na delší dobu málo, pokud nejste oba štíhlí a neklidní ve spánku. 160 cm je minimum pro pohodlné převalování. Pokud je místnost malá, raději zvolte dvě úzké postele vedle sebe s mezerou nebo patrové řešení. Společná postel v jedné místnosti často znamená, že jeden z vás bude spát u zdi a druhý na kraji. Ten u zdi bude mít problém vstát, aniž by probudil druhého.

Tlumené odstíny — šedozelená, teplá béžová, šedomodrá nebo hnědá s nádechem — patří k nejčastější volbě při malování interiérů. Jenže stejný vzorek, který na vzorníku vypadal přesně, může na severní stěně působit úplně jinak než na jižní. Vysvětlení není v barvě samotné, ale ve světle, které na ni dopadá. Severní strana totiž v našich zeměpisných šířkách dostává převážně nepřímé, chladnější denní světlo s vyšším podílem modré složky. Tlumivé barvy mají nízkou sytost, a právě proto jsou na změnu spektra světla citlivější než výrazné tóny.

Pozor na výšku. Zrcadlo umístěné nízko u země se do očí dostane jen tehdy, když se předkloníte. Naopak zrcadlo vysoko nad postelí vytváří odraz, který při ležení míří přímo na vás. Ideální je výška, kdy horní hrana zrcadla končí pod úrovní očí vsedě. Zkuste zrcadlo pověsit o patnáct až dvacet centimetrů níž, než viselo dosud.

Typická chyba je natřít všechny stěny stejnou tmavou barvou v malé místnosti s jedním oknem. Výsledek je útulný jen večer, přes den působí stísněně. Řešením je nechat tři stěny světlé a jednu tmavou – ideálně tu, na kterou dopadá nejvíc světla, nebo tu, která je kolmá k oknu. Světlo se pak od tmavé plochy neodráží přímo do očí, ale měkce se rozptyluje.

Zrcadlo v ložnici má jednu nepříjemnou vlastnost: jakmile ležíte, díváte se na sebe nebo na prostor za sebou. Stačí přitom málo a místo odpočinku sledujete každý pohyb v pokoji. Řešení není vždy nové zrcadlo. Většinou stačí změnit úhel, výšku nebo denní dobu, kdy je zrcadlo odkryté.

Nejprve si vleže vyzkoušejte, co vlastně vidíte. Lehněte si na postel tak, jak běžně spíte, a pomalu otáčejte hlavou do stran. Zaznamenejte si, ve kterém směru se odraz zrcadla objeví. Často jde o jediný úhel – třeba když se otočíte na pravý bok. Právě ten je potřeba zlikvidovat, ne celé zrcadlo.

Jak pracovat s odrazem a absorpcí světla Klíčové je, kolik světla se od povrchu odrazí a kolik ho pohltí. Bílá odrazí většinu dopadajícího světla, černá téměř všechno pohltí. Mezi tím leží všechny ostatní odstíny. Pokud má místnost jen jedno okno a to je navíc zastíněné protější budovou, tmavé stěny světlo doslova spolknou. Naopak v prosvětleném prostoru s velkými okny tmavá stěna vytvoří kontrast a prostor opticky zvětší, protože se stane souvislou plochou bez rušivých přechodů.

Při zařizování interiéru se často řeší barva stěn, ale mnohem větší vliv na to, jak se v místnosti cítíme, má orientace oken a množství denního světla, které se do prostoru dostane. Světlá barva na stěnách sama o sobě tmu nevyřeší a tmavá barva nezničí dobře prosvětlený pokoj. Než začnete vybírat odstíny, zjistěte, na kterou stranu světa okna směřují a kolik hodin denně je místnost skutečně osvětlená.

Řešení má dvě roviny: snížit vlhkost v místnosti a přizpůsobit tomu frekvenci výměny. Dokud se vlhkost nepodaří dostat pod 55 procent, držte interval tří až čtyř dnů. Jakmile se podmínky zlepší, můžete se vrátit k jednou za týden. Sledujte přitom nejen vlhkoměr, ale i to, jak se cítíte vy: ranní ucpaný nos, svědění kůže nebo kašel mohou být signálem, že povlečení i prostředí potřebují změnu.