Typická chyba je vyměnit těsnění jen na dvířkách a zapomenout na popelník. Netěsnící popelník funguje jako falešný přisávací otvor: vzduch jde spodem, obchází rošt a tah se rozpadá. Další chybou je použití silikonu místo tmelu odolného vysokým teplotám. Běžný silikon do 200 °C ztvrdne, opadne a ucpe drážku. Pokud kamna mají šamotové vložky, zkontrolujte i spáry mezi nimi – i přes ně může unikat vzduch mimo prostor hoření.

Typická chyba je cpát do podpalu příliš mnoho materiálu najednou. Když je kůra i třísky namačkané v topeništi, vzduch se k plameni nedostane a oheň se udusí. Další častou chybou je použít mokrou kůru z čerstvě pokáceného dřeva. Ta se sice na pohled tváří jako suchá, ale při hoření syčí a bere teplo. Stejně problematické je použití dřeva z palety nebo natřených zbytků – rychle se vznítí, ale uvolňují látky, které se usazují v komíně.

Nejčastější chyby se opakují pořád stejně. Lidé pálí dřevo, které leželo pod plachtou celé léto a je zespodu mokré. Přikládají velká polena, která uvnitř zůstávají vlhká, i když povrch vypadá suchý. Měří vlhkost na čele polena místo na čerstvém řezu. A v neposlední řadě spoléhají na to, že „to v kamnech vyhoří" — vyhoří, ale za cenu nižšího výkonu, vyšší spotřeby a častějšího čištění komína.

Údržba roštu je jednoduchá, ale nesmí se odkládat. Po vychladnutí kamen vyberte větší zbytky a škváru. Jemné mezery pročistěte kartáčem nebo škrabkou, nikdy ne ostrým předmětem, který by lamely ohnul. Ohnutý rošt už nedrží tvar, vzduch proudí jinudy a oprava je zbytečně drahá. Jednou za čas zkontrolujte, zda rošt neprohýbá a zda sedí v uložení. Pokud se některá lamela uvolní nebo praskne, vyměňte celý díl, ne jen jeho část.

Pro orientaci se vlhkost udává v procentech hmotnosti. Čerstvě pokácené dřevo mívá 40 až 60 procent vody, někdy i více. Dřevo vysušené na vzduchu po dobu jednoho roku se obvykle dostane na 25 až 35 procent. Teprve po dvou letech správného skladování se hodnota přibližuje 15 až 20 procentům, což je zóna, ve které dřevo hoří efektivně. Nad 25 procenty už začíná být znát výrazná ztráta.

Suché dřevo poznáte podle hlubokých, otevřených prasklin, které sahají od středu k obvodu. Čím jsou širší a tmavší, tím déle poleno leželo na vzduchu. Barva vnitřku praskliny bývá šedá až šedočerná, okraje jsou ostré a dřevo na dotek tvrdé. Když do praskliny zatlačíte nehet, nepoddá se. Vlhké dřevo má praskliny mělké, tenké a často jich je málo. Někdy chybí úplně, protože řezná plocha ještě nevyschla.