Na zahradě nebo v zahradním skleníku se pracuje jinak. Tam se osvědčují druhy, které rostou na dřevě – hlíva, shitake, penízovka nebo korálovec. Nařežete špalky z listnatého dřeva, nejlépe z buku nebo dubu, vyvrtáte otvory a naočkujete je kolíčky s myceliem. Špalky pak umístíte do stínu, pod stromy nebo do vlhké části zahrady, a necháte je dva až tři roky prorůst. První úroda přichází obvykle druhý rok po naočkování, při dobré péči pak každou sezónu.

Hřib satan obsahuje termolabilní toxiny, které se vařením částečně rozkládají, ale ne úplně. Po požití se objevují žaludeční křeče, nevolnost, zvracení a průjem, obvykle 30 minut až 3 hodiny po jídle. U citlivých lidí nebo dětí může dojít k silné dehydrataci. Závažnost otravy závisí na množství a úpravě. Syrová nebo nedostatečně tepelně upravená houba je nejnebezpečnější. Některé zdroje uvádějí, že i malé množství vyvolá potíže.

Než vůbec začnete sbírat, prohlédněte si břeh. Rozhoduje nadmořská výška, druh dřeva, které padá do vody, a to, jak je potok zastíněný. Podél rychle tekoucích potoků v jehličnatých lesích bývá jiná skladba než u pomalu tekoucích toků v listnatých porostech. Všímejte si také mechů a jemných nánosů listí – právě tam se daří drobnějším druhům. Typická chyba začátečníků je sbírat vše, co vypadá jako hlíva nebo penízovka, bez ohledu na to, na jakém dřevu rostou.

Pěstování hub doma láká čím dál víc lidí, kteří chtějí mít vlastní úrodu bez závislosti na sezóně a na nálezech v lese. Jenže ne každý druh se hodí do bytu a ne každý zvládne podmínky na zahradě. Rozdíl mezi těmito dvěma cestami je zásadní a právě v něm leží většina neúspěchů začátečníků.

Základem je správné vytažení z půdy, ne odříznutí. Houbu uchopte u báze, jemně zakruťte a vytáhněte celou. Nožík použijte až potom: odřízněte jen zemitou část třeně, případně okousaný nebo zplesnivělý konec. Řez musí být čistý, ne rozdrcený. Tupý nůž trhá vlákna a do rány se pak dostane vlhkost i bakterie. Pokud houbu jen vykroutíte a necháte v zemi velký otvor, nic se nestane, ale zbytečně ničíte podhoubí. Proto raději vytočte a otvor lehce přihrňte.

V bytě se nejlépe daří těm druhům, které rostou na substrátu v nádobách – typicky žampiony, hlíva ústřičná nebo shitake. Potřebujete místnost s teplotou kolem 18 až 22 °C, vysokou vlhkostí a stálým přístupem čerstvého vzduchu, ale bez průvanu. Koupelna bývá příliš vlhká a málo větraná, kuchyň zase příliš suchá. Ideální je sklep, komora nebo odstíněný kout, kde udržíte vlhkost mezi 80 a 90 procenty. Substrát se kupuje už naočkovaný, případně si ho připravíte sami z pasterizované slámy nebo pilin.

Posledním pravidlem je čistota. Do lesa nepatří igelitové sáčky, které houby zapaří a zničí. Používejte prodyšný košík nebo látkovou tašku. Nikdy nenechávejte v lese odpadky ani zbytky jiných hub. Pokud si nejste jistí druhem, raději houbu nechte být. Neznalost může vést nejen k otravě, ale i k zbytečnému poškození podhoubí, pokud ji vytrhnete a zahodíte.

Dalším častým problémem je přílišné prohledávání stejného místa. Pokud na jednom stanovišti sbíráte opakovaně a důkladně, podhoubí se oslabí. Nechte vždy část plodnic na místě. U druhů, které rostou v trsech, neodřezávejte celý trs, ale jen ty největší kusy. Menší plodnice nechte dorůst. Tím zajistíte, že se podhoubí bude moci dál rozvíjet.

Co rozhoduje mezi úspěchem a plísní Nejčastější chyba je přílišné zalévání. Mycelium potřebuje vlhko, ale ne mokro – stojatá voda podhoubí udusí a otevře cestu plísním. Vlhkost se proto udržuje rozprašovačem do vzduchu, ne litím přímo na substrát. Druhou častou chybou je nedostatečné větrání. Houby dýchají a produkují oxid uhličitý; pokud ho neodvádíte, plodnice se vytahují do dlouhých tenkých tvarů a brzy odumírají. Větrejte krátce, ale intenzivně, několikrát denně.

Před konzumací si vždy ověřte, že nejde o záměnu s nejedlými nebo jedovatými druhy, které rostou ve stejné době. Například penízovka má jedovatou příbuznou, která se liší tmavším třeněm a hořkou chutí. Pokud si nejste jisti, houbu nechte v lese. A pokud mrzne delší dobu pod minus pět stupňů, i odolné druhy přestávají růst a sběr ztrácí smysl. V takovém případě je lepší počkat na oblevu, kdy se mohou objevit poslední plodnice.

Podhoubí je vlastně celý organismus. To, co nosíme v košíku, je jen plodnice, tedy dočasný orgán. Pokud při sběru narušíme podhoubí, může trvat roky, než se na stejném místě objeví nové plodnice. Není to tedy jen o tom, co si odneseme, ale hlavně o tom, co na místě zanecháme.