Čtvrtým pravidlem je mít připravenou variantu pro někoho, kdo zůstane stranou. Když je lichý počet, nevzniká problém tím, že někdo vypadne, ale tím, že se to vyřeší až na místě. Předem určete, kdo se přidá jako třetí do dvojice, nebo vytvořte jednu skupinu o třech lidech. Nikdy nenechávejte nikoho čekat se slovy „někam se přidáš". To je přesně ten moment, kdy se lidé urazí, i když to nikdo nemyslel zle.

Bojovka po setmění není o odvaze, ale o přípravě. Většina problémů vzniká ještě před prvním výstřelem – špatně nasazená svítilna, přeplněný zásobník nebo boty, které po deseti krocích začnou dřít. Pokud chcete projít hrou bez zbytečného stresu, začněte tím, že si všechno vyzkoušíte za světla. Projděte si trasu, označte si orientační body a zapamatujte si, kde jsou kryty. Ve tmě mozek pracuje pomaleji a spoléhá na to, co už zná.

Co si vyzkoušet, než hru koupí

Dítě sedí u počítače a vy potřebujete, aby se do pěti minut hýbalo. Nefunguje vypnout monitor, křičet ani vyhrožovat. Funguje něco jiného: nabídnout konkrétní pohybovou činnost, která je pro dítě zajímavější než to, co právě dělá. Klíč je v tom, že se neptáte, zda chce jít ven, ale rovnou přicházíte s hotovým nápadem a jasným časovým rámcem.

Typická chyba: rodič vezme hru, kterou miluje starší, a jen zjednoduší pravidla pro mladšího. Ten pak půl hodiny čeká, než na něj přijde řada, a nakonec se nudí. Lepší je hra, kde se hráči střídají rychle a každý tah trvá pár vteřin. U velkého rozdílu platí: čím kratší tah, tím menší frustrace.

Věkový rozdíl pěti, sedmi nebo deseti let mezi sourozenci je výzva. Starší dítě chce strategii a výdrž, mladší sotva udrží karty v ruce. Rodiče pak končí u hádky místo hry. Řešení není hledat kompromis napůl cesty, ale vybírat hry, které mají dvě vrstvy pravidel – jednu pro malého, druhou pro velkého. Tím se oba baví, aniž by jeden druhého jen vozil.

Hry, kde se role liší, nejen obtížnost Nejlepší jsou asymetrické hry. Jeden hráč dělá rozhodnutí, druhý plní úkoly. Mladší může být „duch" nebo „pomocník", starší „stavitel" nebo „průzkumník". Každý má jiná pravidla a jiný cíl, takže se nepozná, kdo je pozadu. Když se ale pravidla liší příliš, mladší se ztratí. Proto vybírejte hry, kde se role mění po každém kole. Dítě si tak vyzkouší obě strany a nezažije pocit, že je pořád jen ten slabší.

Na závěr: nebojte se střídat hry. Jedna hra pro dva sourozence s velkým rozdílem nestačí. Mějte tři nebo čtyři, každou na jiný princip. Když se jedna přestane dařit, vytáhněte jinou. A hlavně – hrajte s nimi, ne jen dohlížejte.

Během hodiny sledujte tři věci: kdo ještě nepromluvil, kdo mluví příliš dlouho a kde vzniká napětí. Ticho není problém, pokud trvá krátce a studenti přemýšlejí. Problém je ticho, které vzniká po vaší otázce a nikdo se nechytá. Tehdy otázku zjednodušte, dejte příklad odpovědi nebo ji nejprve nechte zpracovat ve dvojicích. Na konci hodiny zopakujte, co jste dělali, a zadejte jeden krátký úkol, který zvládne i ten nejistý student. Domluvte se také na tom, jak se budete opravovat, aby lidé věděli, kdy je chyba součástí cvičení a kdy ji máte nechat bez povšimnutí.

Druhá chyba: rodič hraje za oba, aby se hrálo „fér". Tím ale zabíjí radost. Místo toho nastavte handicap, který je viditelný a férový. Starší hráč může mít o jednu akci méně, mladší o jednu kartu navíc. Handicap se musí měnit každou hru, jinak starší ztratí motivaci a mladší si zvykne na výhodu.

U her na delší dobu platí, že mladší dítě musí mít možnost kdykoli odejít, aniž by hra zkolabovala. Vybírejte hry, kde lze hráče kdykoli vynechat nebo nahradit. Když to nejde, hrajte na kola: pět minut hry, pak pauza. Starší si mezitím může připravit strategii na další kolo, mladší si odpočine. Tím se vyhnete scéně, kdy mladší brečí a starší se vzteká.

Praktický tip: zapisujte si, kdo vyhrál a s jakým handicapem. Po pár hrách uvidíte, kdy je rozdíl vyrovnaný. Pokud starší vyhrává víc než dvě třetiny her, přidejte mu překážku. Pokud mladší vyhraje třikrát v řadě, uberte. Tabulka bodů za vítězství není potřeba – stačí čárky na papíře.