Hřib smrkový patří k nejcennějším houbám českých lesů. Roste od června do října, nejčastěji v jehličnatých porostech s převahou smrku, ale najdete ho i pod buky či jedlemi. Klíčové je mikroklima: vlhké, mechem porostlé půdy, okraje cest, paseky a místa, kde se drží ranní rosa. Nespoléhejte na náhodu, procházejte stejné lokality opakovaně. Hřib smrkový je věrný svému stanovišti a na stejném místě plodí i několik let, pokud ho nevytrháte i s podhoubím.

Páté pravidlo se týká rozmrazování. Houby nikdy nerozmrazujte v horké vodě ani v mikrovlnné troubě, pokud je chcete použít do omáčky nebo polévky. Nechte je přes noc v chladničce, nebo je vložte přímo zmrazené do hrnce. Mrznutí není vhodné pro houby, které chcete podávat celé nebo smažené – po rozmrazení změknou a ztratí tvar. Na řízky nebo na gril se hodí čerstvé, případně sušené houby. Zmrazené houby jsou ideální do polévek, omáček, guláše nebo na smetaně, kde se jejich struktura stejně nerozpozná.

Zaměnit ji lze především s muchomůrkou královskou (Amanita regalis), která roste hlavně v horských smrčinách a má tmavší, hnědočervený až hnědý klobouk. Dále přichází v úvahu muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina), jež má klobouk hnědý s bílými skvrnami a výrazně rýhovaný prsten. Oba druhy jsou rovněž jedovaté, takže záměna neznamená menší riziko, pouze jinou otravu. Bezpečné pravidlo zní: pokud si nejste jisti přítomností pochvy a charakterem prstenu, houbu neberte.

Postup, když máte plodnici v ruce a nejste si jistí Položte houbu na novinový papír nebo na čistou podložku a prohlédněte ji z obou stran. Otočte ji, abyste viděli celý spodní povrch, a zkontrolujte, zda lupeny nebo rourky sahají až k třeni, případně jak jsou připojené. Potom houbu rozřízněte podélně. Sledujte, zda se dužina barví, zda vytéká mléko, jak voní. Teprve pak ji porovnejte s atlasem — ne naopak. Nikdy nezkoušejte chuť ani nepolykejte kousek na „test". Některé toxiny působí i v nepatrném množství a chuť nic neprokazuje.

Když už máte sběr doma a u některé plodnice váháte, oddělte ji. Nepřidávejte ji do jídla, nesušte ji, nezavařujte. Zabalte ji zvlášť a pokud možno ji vezměte k někomu, kdo druhy skutečně zná — mykologovi, zkušenému sběrači, na konzultaci. Ukažte celou plodnici, ne jen klobouk. Fotka z mobilu bývá nedostatečná, protože nezachytí vůni, barvu dužiny ani reakci na vzduch. A pokud nikoho takového nemáte, plodnici vyhoďte. Ztráta jedné houby je nesrovnatelně menší než riziko.

Sbírejte pouze mladé, pevné plodnice. Vytrhávání z půdy podhoubí poškodí, proto houbu opatrně vykruťte nebo odřízněte u země. Do košíku ji ukládejte kloboukem dolů, prokládejte listím, aby se neotlačila. Nikdy nepoužívejte igelitové tašky, houby se v nich zapaří a znehodnotí. Doma je co nejdříve zpracujte, ideálně do 24 hodin. Pokud je nestíháte, krátce je povařte a zchlaďte, případně usušte při teplotě do 40 °C, aby si zachovaly aroma.

Poznávacím znakem je pochva (volva) na bázi třeně. Ta je blanitá, bílá až našedlá, hluboko zanořená v půdě, takže ji často přehlédnete, pokud třeň nevytáhnete i s kořenem. Klobouk má průměr 5–12 cm, je zpočátku zvoncovitý, později plochý, s hladkým, lesklým povrchem a rýhovaným okrajem. Třeň je válcovitý, dutý, bez prstenu. Dužnina je bílá, křehká, s mírnou chutí a nevýraznou vůní. Barva klobouku kolísá od popelavě šedé po hnědošedou, nikdy však není zelená ani olivová.

Typická chyba je spoléhat na jedno vodítko. „Roste na stejném místě jako loni, tak to bude ono" neplatí, protože podhoubí se mění a plodnice se mohou objevit i tam, kde dřív nebyly. Stejně tak neplatí, že houba ohlodaná zvířaty je bezpečná — zvířata mají jinou toleranci a něco jiného je nezajímá. Nedávejte na barvu klobouku samotnou, protože déšť, slunce a stáří ji mění. A nikdy nemíchejte neznámé plodnice do jednoho košíku s jistými druhy, abyste si je doma nepletli.

Sušení je nejšetrnější konzervace. Plátky o síle 5 mm rozložte na sušičku nebo na čisté plátno a sušte do křupava. Skladujte v uzavíratelné sklenici na tmavém a suchém místě. Pokud houby před sušením povaříte, získáte rychlejší a bezpečnější variantu pro polévky. Zamrazování se hodí jen pro houby předem orestované nebo povařené, syrové v mrazáku zhořknou a ztratí strukturu.

Jak ho bezpečně poznat a nesplést s jinými hřiby Klobouk má zprvu polokulovitý, později ploše vyklenutý, barvy šedohnědé až tmavě hnědé, za vlhka lehce slizký. Rourky pod kloboukem jsou v mládí bělavé, později žlutozelené, na řezu nemodrají. Třeň je masitý, v horní části světlejší s jemnou bílou síťkou, která se směrem dolů ztrácí. Dužnina je bílá, na řezu nemění barvu, což je důležité rozlišovací kritérium. Pozor na hřib kovář, který modrá a roste spíše v listnatých lesích, a na hřib žlučový, jehož rourky jsou růžové a chuť velmi hořká. Běžný omyl je sběr starých plodnic – ty už jsou často měkké, plesnivé nebo napadené larvami.