Nejčastěji tu narazíte na druhy vázané na rozkládající se listí a na trouchnivějící kmeny olší a vrb. Typicky to jsou holubinky, růžovky, čirůvky a v chladnějších úsecích i lišky. Na holé zemi mezi kořeny roste hlíva, ale také závojenka, na kterou pozor. Právě záměna s jedovatou závojenkou je nejčastější chyba začátečníků v okolí potoků: mladé plodnice si jsou podobné tvarem i barvou a rozdíl je vidět až na výtrusném prachu a na prstenu. Pokud si nejste jistí, neberte. U potoka roste i mnoho druhů, které jsou sice jedlé, ale jen po tepelné úpravě, a syrové způsobují zažívací potíže.

Praktické je chodit s proutěným košíkem, ne s igelitkou. Houby v plastu zapaří a rozpadnou se během hodiny. Na louce se také hodí nůž, štěteček a malá lupa — některé druhy se liší jen detailem na třeni nebo vůní. Pokud si nejste jistí, houbu neberte. U lukních druhů platí dvojnásob, že záměna s jedovatou houbou bývá snadná, protože rostou na stejném místě a ve stejnou dobu.

Základní pravidlo: nikdy nesbírej houbu, u které si nejsi stoprocentně jistý. U bílých muchomůrek platí, že rostou jednotlivě nebo v malých skupinkách, nejčastěji v jehličnatých lesích pod smrky a borovicemi, vzácněji v listnatých. Mají rád vlhké, stinné stráně. Pokud houbu vidíš poprvé a nemáš ji potvrzenou od zkušeného mykologa, nech ji v lese.

Jak ho bezpečně poznat Rourky na spodní straně klobouku jsou u kováře nejprve žluté, později oranžové až krvavě červené. Třeň je žlutý s výraznou červenou síťkou, která se táhne po celé jeho délce, ne jen v horní části. Dužnina po rozříznutí okamžitě modrá, a to i v mladém plodnicích. Právě modrání je nejspolehlivější znak, protože jedlý hřib borový ani dubový nemodrá tak prudce a jeho rourky zůstávají bílé nebo žlutavé. Typická je i nasládlá, lehce kovová vůně, kterou někteří popisují jako příjemně houbovou, jiní jako mdlou.

Zpracování: hřib kovář se nedoporučuje k jídlu ani po tepelné úpravě, protože obsahuje termostabilní toxiny, které se vařením neničí. Sušení ani zmrazení toxicitu nesnižuje. Pokud ho přesto omylem vezmete, houbu vyhoďte, nádobu důkladně umyjte a při jakýchkoli potížích – nevolnosti, zvracení, průjmu nebo bolestech břicha – okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc. Nepijte mléko ani alkohol, nepomáhá to a může stav zhoršit.

Nejčastější chyba je spoléhat se na barvu klobouku. Ten je sametově hnědý až šedohnědý, okraj může být světlejší, ale to dělá i řada jedlých hřibů. Další chyba je ochutnávat syrovou dužninu „na jazyk". I malé množství může u citlivých lidí vyvolat zažívací potíže. Pokud houbu neznáte jistě, neberte ji vůbec. Starší plodnice s tmavými rourkami už nemodrají tak výrazně a snadno se spletou.

Pro jistotu si veďte vlastní poznámky nebo fotografujte plodnice včetně spodní strany klobouku a řezu. Naučte se rozlišovat modrání u kováře od mírného modrání u některých jedlých druhů, například hřibu koloděje, který modrá jen slabě a v horní části třeně. Když si nejste jisti, houbu nechte v lese. Sbírejte jen druhy, které bezpečně znáte, a nikdy nepoužívejte aplikace ani fotky z internetu jako jediný zdroj určení.

Kde ho hledat: roste v jehličnatých i smíšených lesích, nejčastěji pod smrky, borovicemi a buky, od června do října. Preferuje kyselejší půdy, často na okrajích cest, v mechu a na místech, kde je vlhko, ale ne přemokřeno. Často roste ve skupinách, takže když najdete jednu plodnici, rozhlédněte se po okolí. Vyhýbejte se sběru v blízkosti rušných silnic a průmyslových zón, kde houby kumulují těžké kovy.

Hřib kovář patří k nejedovatějším hřibům, které se u nás dají najít. Záměna s jedlým hřibem je přitom snadná, protože oba rostou ve stejných lesích a ve stejnou dobu. Rozdíl ale není v barvě klobouku ani ve vůni, nýbrž v barvě rourkovité vrstvy na spodní straně klobouku a ve změně barvy po rozříznutí. Kdo si tuto vlastnost neohlídá, riskuje otravu s těžkým průběhem.

Když budete dodržovat tyto zásady, podhoubí zůstane v kondici a vy se na stejná místa budete vracet celé roky. Není to složité, jen to chce vědět, co dělat s důlkem, kam ukládat houby a kdy je nechat být. Les vám to vrátí.

Sbírejte jen plodnice s pevným kloboukem a suchým povrchem. Staré, rozmočené nebo plesnivé kusy nechte v lese, stejně jako houby s červivým třeněm. Kováře nikdy nekombinujte s jinými houbami v jednom košíku, pokud si nejste jisti určením — záměna se satanem se nepozná až doma.

Nejčastější chyba je vyrývání plodnic i s velkým kusem zeminy. Někteří lidé se domnívají, že je to šetrnější, protože „vytrhnou celou houbu". Opak je pravdou. Vytržením nebo vyrýváním se přetrhávají hyfy podhoubí v širokém okolí a do vzniklých ran se dostávají bakterie a plísně. Správný postup je uchopit plodnici u země, jemně zakroutit a vytáhnout. Pokud jde houba těžko, pomozte si nožem, ale řežte těsně nad povrchem, ne hluboko v půdě.