Nakonec pamatujte, že cílem není, aby dítě prohrávalo rádo. Cílem je, aby vědělo, že prohra ho nezničí a že může pokračovat. Pokud se vztek po prohře opakuje déle než několik minut, nebo dítě začne ničit věci či ubližovat sobě, je čas vyhledat odbornou pomoc. Pro běžné situace ale platí: klidný dospělý, pojmenovaná emoce, konkrétní příčina a další kolo. To je vše, co potřebujete.

Hry, které fungují i bez pomůcek Postřehové hry nemusí být jen o zraku. Sluchová pozornost se trénuje tak, že dítě zavře oči a vy vydáváte zvuky – tleskání, ťukání do stolu, šustění papírem. Dítě určuje, co slyšelo, a v jakém pořadí. U předškoláků stačí dva zvuky, u školáků čtyři až pět. Další možností je hra „na co jsem si vzpomněl": řeknete tři slova, dítě je zopakuje, postupně přidáváte. Nesmíte ale dítěti napovídat ani naznačovat. Pokud si neví rady, vraťte se o krok zpět, neopakujte stejnou obtížnost stále dokola.

Typická chyba rodičů je, že chtějí dítěti za každou cenu zvednout sebevědomí a začnou mu říkat, že rozhodčí byl nespravedlivý nebo že hra byla hloupá. Tím ho naučí, že za neúspěch může vždy někdo jiný. Lepší je přiznat realitu: „Ano, prohrál jsi. Bolí to. A co teď?" Nabídněte možnost sehrát odvetu, ale až po uklidnění. Nikdy nenuťte dítě k úsměvu nebo k „být statečný". Potlačené emoce se vrátí jinde – třeba jako nechuť hrát vůbec.

Staré tričko stačí převázat v pase a máš plášť. Nestříhej do něj, dokud nevyzkoušíš, jak padne. Alobal se hodí na korunu, brnění nebo křídla brouka, ale trhá se, proto ho podlep papírem. Kolíky na prádlo a provázek vytvoří jednoduchou loutku. Nakresli na kolík obličej, přivaž provázky k rukám a nohám a vedeš za ně. Uzel musí být pevný, jinak se loutka rozpadne při prvním zatahání.

Co položit a čím spárovat Nejlepší jsou ploché, mrazuvzdorné materiály: betonové dlaždice, kamenné desky, silné dřevěné fošny. Cihly z bouračky mají výhodu v tom, že jsou zdarma, ale pozor – plné cihly nasáknou vodu a v zimě prasknou. Duté cihly se rozpadnou ještě rychleji. Pokud použijete dřevo, natřete ho olejem nebo fermeží a položte ho na štěrkové lože, ne přímo do hlíny. Spáry mezi jednotlivými prvky vyplňte pískem, ne hlínou. Písek se lépe zhutní a plevel se v něm drží méně než v ornici.

Začněte tím, že si vytyčíte trasu. Provázek natažený mezi dvěma kolíky nebo hadice položená na trávník vám ukážou, kudy dráha povede. Vyhněte se přímému směru přes kořeny stromů a místa, kde se drží voda. Dráha má odvádět vodu, ne ji zadržovat. Pokud je půda jílovitá, prokopejte rýhu hlubokou 10–15 cm a dno vysypte pískem nebo jemným štěrkem. Tím zabráníte tomu, aby se cihly po prvním dešti rozjely do stran.

Běžná chyba je tlačit na výkon. Vede k tomu, že lidé začnou hrát roli a předstírat pohodu. Druhá chyba je nechat hru běžet příliš dlouho, protože skupině „to jde". Důvěra se nebuduje délkou, ale přesností. Třetí chyba je ukončit hru bez reflexe. Když se po cvičení nikdo nezeptá, co se dělo, lidé si odnesou jen pocit, že byli zkoušeni. Proto vždy po skončení dejte prostor na tři věty: co jsem cítil, co jsem potřeboval, co bych příště udělal jinak.

Zahradní dráha nemusí být betonová dlažba z hobby marketu. Když potřebujete projít mokrou částí zahrady nebo chcete oddělit záhon od trávníku, stačí se rozhlédnout po dvoře. Cihly zbylé po stavbě, ploché kameny z pole, štěrk z výkopu, dřevěné špalky, staré tašky. Všechno, co přežilo předchozí sezóny, má potenciál stát se funkční cestou. Podmínkou je jen rovný podklad a ochota přijmout, že výsledek nebude dokonale pravidelný.

Děti se učí prohrávat stejně jako chodit – pádem a dalším pokusem. Když po prohře v deskové hře nebo na hřišti vidíte vztek, pláč nebo obviňování, není to známka slabosti ani špatné výchovy. Je to moment, kdy se dítě setkává s realitou, že svět ne vždy plní jeho očekávání. Vaším úkolem není prohru odstranit, ale pomoci ji zpracovat. První krok je zůstat v klidu. Pokud začnete křičet nebo hru okamžitě balit, dítě si spojí prohru s katastrofou. Místo toho řekněte: „Vidím, že tě to naštvalo. To je v pořádku. Zkusíme to znovu." Tím dáváte najevo, že emoce jsou přijatelné, ale nejsou důvodem k útěku.

U pohybových postřehových her je důležité nastavit jasná pravidla předem. Například: když uslyšíš tlesknutí, uděláš krok vpřed, když uslyšíš slovo „stop", zůstaneš stát. Dítě musí reagovat na podnět, ne na vaše gesto. Častá chyba rodičů je, že sami nedodržují pravidla – ukazují rukama, i když mají jen mluvit. Dítě se pak učí sledovat vaše pohyby místo zvuku a trénink ztrácí smysl. Buďte důslední a pomalý start je lepší než rychlé tempo plné chyb.