U dětí od tří do pěti let vsaďte na konkrétní nápodobu. Zahrajte jim krátkou scénku beze slov – například jak ráno vstáváte, čistíte si zuby a jíte. Pak je vyzvěte, ať totéž zopakují. Nechte je používat celé tělo, ne jen ruce. Typická chyba: dospělý předvádí příliš rychle a moc složitě. Dítě pak jen stojí a kouká. Zpomalte, opakujte pohyb třikrát a teprve pak přidejte další. Pokud dítě nechce, netlačte. Pantomima má být hra, ne výkon.

Během hry hlídejte dvě věci. První je odpar: vaničku postavte do stínu, ne na přímé slunce. Druhá je vítr, který vodu rychle ochlazuje a děti pak chtějí teplou. Přikrýt hladinu plachetkou nebo poklopem, když se zrovna nehraje, sníží ztráty. Vodu tak nemusíte dolévat každou hodinu.

Úkoly na stanovištích musí být jednoduché a hmatové. Poznej předmět v látkovém pytlíku, přenes kelímek s vodou, slož obrázek z klacíků. Všechno zvládnutelné ve tmě bez čtení dlouhých textů. Na každém stanovišti stojí jeden vedoucí, který mluví klidným hlasem a nikdy na děti nevyskakuje. Pokud se dítě lekne, stanoviště okamžitě končí a vedoucí ho odvede zpět do tábora bez vysvětlování před ostatními.

Po návratu do tábora následuje krátké společné posezení. Děti řeknou, co je bavilo a co bylo těžké. Nikdo se nehodnotí, nikdo nedostává známky. Noční hra má skončit únavou, ale ne strachem. Pokud si dítě příští den řekne, že chce jít znovu, udělali jste ji správně.

Trasu postavte na okruhu kolem tábora, dlouhou maximálně dvacet minut chůze. Nikdy ji neveďte mimo oplocený prostor. Značky volte z přírodnin: kameny, šišky, větve položené do šipky. Reflexní pásky na stromech pomohou, ale nesmí být jediným orientačním bodem. Děti si předem projdou cestu za světla a společně si řeknou, kde jsou jaké značky.

Důležité je zapojit i tělo. V čekárně se nedá běhat, ale můžete dělat tiché pohyby: zvedat nohy, kroužit rameny, napodobovat zvířata. Hra „udělej, co říkám, ale potichu" funguje i v malém prostoru. U starších dětí zkuste vyprávění příběhu po řadě: jeden řekne větu, druhý pokračuje. Čím bláznivější, tím lepší. Vyhněte se ale hlasitému smíchu, ať nerušíte ostatní pacienty. Pokud dítě začne být neklidné, nechte ho chvíli jen tak sedět. Někdy je nejlepší nedělat nic a nechat ho pozorovat okolí.

Poslední rada: připravte se předem. Doma si vyzkoušejte, co dítě baví, ať v čekárně netápete. Každé dítě je jiné. Někomu stačí kreslení, jinému pohyb. Když nic nezabere, zkraťte čekání tím, že se zeptáte sestry, jak dlouho to ještě potrvá. Někdy pomůže i krátká procházka po chodbě. Cílem není dokonalé ticho, ale zvládnuté čekání bez hraček a bez stresu.

Horké dny svádějí k tomu pustit dětem hadici a nechat je řádit. Jenže voda z hadice zmizí v kanálu během chvíle a za hodinu se to nasčítá. Vodní hry přitom nemusí znamenat plýtvání. Stačí vodu dvakrát použít, omezit odpar a vyhnout se chybám, které dělá skoro každý.

Na co si dát pozor: nenosťe hračky, které dělají hluk, svítí nebo se rozbíjejí. Malé části jsou nebezpečné pro menší děti. Také se vyhněte sladkostem jako odměně za čekání. Dítě si rychle zvykne, že za trpělivost dostane jídlo, a příště bude čekat ještě hůř. Místo toho chvalte konkrétně: „Vydržel jsi sedět, než jsme šli dovnitř." Pokud dítě pláče, neignorujte to. Zkuste ho vzít na klín, tiše mluvit a nabídnout jednoduchou činnost. Čekárna není soutěž v tichosti.

Materiál a zpracování rozhodují o tom, jak dlouho hra vydrží. Děti ji budou nosit, ohýbat a občas i žvýkat. Papírové karty bez ochranné vrstvy se rychle opotřebují, malé dílky se ztrácejí. U her pro nejmenší hledejte větší a pevnější dílky. U her pro starší zkontrolujte, zda jsou součástky dostatečně odolné a zda se dají snadno nahradit, když se ztratí. Nezapomeňte, že hra, která se rozpadne po pár večerech, nikoho nebaví.

Před startem si projděte trasu sami, ideálně za světla a za sucha. Zjistíte, kde jsou bažiny, kde se cesta rozpadá a kde hrozí, že značku smaže vítr. Na konci stopy dejte poslední značku, která jednoznačně říká „cíl". Nikdy nenechávejte fáborky na stromech po akci — odstraňte je, jinak pletou ostatní a škodí lesu. Pokud jdete s dětmi, vysvětlete jim, že fáborek se neposouvá a neodnáší, i když je hezký.

Papír a tužka jsou nejspolehlivější nástroj. Dítě může kreslit, co vidí, nebo hrát slovní hru. Zkuste „kdo vymyslí víc slov na jedno písmeno" nebo „co vidím, to je…". U menších dětí funguje kreslení oblíbené postavy. U větších zase pište krátké příběhy po jednom slově. Pozor na jednu věc: nenuťte dítě k výkonu. Pokud kreslit nechce, nabídněte jinou činnost. Typická chyba je tlačit na dokončení obrázku, když už dítě ztratilo zájem.