Nastavte hru tak, aby prohra nebyla jediným možným výsledkem. U malých dětí dávejte přednost hrám, kde se nevyhrává jen jednou – třeba takovým, kde se body sbírají postupně a každý nějaký získá. Střídejte hry, ve kterých rozhoduje náhoda, s těmi, kde se dá zlepšovat. A hlavně: nechte dítě občas vyhrát, ale ne pokaždé. Když vyhraje vždy, přestane prohra snášet. Když nevyhraje nikdy, přestane ho hra bavit. Zdravý je střídavý poměr, který dítěti ukáže obojí.

Typická chyba je nabízet pohyb jako trest nebo jako něco, co musí vydržet dlouho. „Běž se proběhnout na hodinu" zní jako vyhnanství. Místo toho nabídněte pět až deset minut intenzivní aktivity, po které si může dítě vrátit k počítači. Tím se přesun stane přijatelným a opakovatelným. Další chyba je vyjednávání donekonečna. Pokud dítě odmítá, nechte ho chvíli být, ale jasně řekněte, že počítač se za deset minut vypíná a vy už nabídku nebudete opakovat.

Nastavte hranice, které platí i pro vás Domluvte konkrétní časy, kdy telefon není v ruce: u jídla, před spaním, při domácích úkolech. Ne jako trest, ale jako pravidlo pro celou domácnost. Když má telefon na stole i rodič, dítě rychle pochopí, že pravidla neplatí. Vypněte notifikace na dobu, kdy se má dítě soustředit. Pomůže i režim nerušit nebo přesun nabíječky mimo dětský pokoj. Malé kroky fungují lépe než velké zákazy.

Buďte připraveni, že dítě bude mít vztek, když mu telefon omezíte. To je normální. Důležité je nevracet se k tomu, co jste slíbili, jen proto, že se vzteká. Zároveň ale naslouchejte, když přijde s argumentem. Společně upravte pravidla tak, aby fungovala pro obě strany. Telefon není nepřítel. Nepřítel je ticho, kdy nevíte, co se děje, a dítě neví, co od vás čekat.

Sledujte, jak se dítě chová po použití telefonu. Pokud je podrážděné, unavené nebo se stahuje, něco je špatně. Může jít o hru, která ho vtahuje příliš, nebo o skupinu, kde se cítí pod tlakem. V tu chvíli neútočte na telefon, ale na příčinu. Zeptejte se, co ho na tom baví, co ho štve. Někdy stačí omezit jednu konkrétní aplikaci, jindy změnit čas, kdy ji používá.

Staré tričko stačí převázat v pase a máš plášť. Nestříhej do něj, dokud nevyzkoušíš, jak padne. Alobal se hodí na korunu, brnění nebo křídla brouka, ale trhá se, proto ho podlep papírem. Kolíky na prádlo a provázek vytvoří jednoduchou loutku. Nakresli na kolík obličej, přivaž provázky k rukám a nohám a vedeš za ně. Uzel musí být pevný, jinak se loutka rozpadne při prvním zatahání.

Sešit a tužka mají jednu výhodu, kterou displej nedožene: nic vás nepřerušuje. Žádné notifikace, žádné reklamy. Stačí vypnout zvuk telefonu a položit ho mimo dosah. Když se soustředíte na papír, mozek zpracovává informace jinak než při ťukání do klávesnice. Pište pomalu, kreslete klidně. Zábava není v dokonalém výsledku, ale v procesu. Až budete hotoví, prostě zavřete sešit. Zítra ho zase otevřete a můžete pokračovat přesně tam, kde jste skončili.

Největší chyba je brát telefon jako odměnu a trest zároveň. Dítě se pak učí, že přístroj je něco výjimečného, po čem má toužit, a vy ztrácíte možnost mluvit o tom, co v něm skutečně je. Místo toho mluvte o čase, o pozornosti a o tom, co komu telefon bere. Když se to podaří, nemusíte nic zabavovat. Stačí, když dítě ví, že má hranice, které ho chrání, a že se s vámi dá mluvit i o tom, co je nepříjemné.

Pokud zjistíte, že je dětí příliš, neřešte to improvizací za pochodu. Rozdělte program na dvě kratší části, přizvěte pomocníka nebo aktivitu zjednodušte. Jedno pravidlo platí vždy: raději méně ambiciózní program, který zvládnete bezpečně, než nabitý plán, u kterého se celou dobu modlíte, aby se nic nestalo.

Začněte tím, že si spolu sednete a projdete, co v telefonu vůbec je. Ne kontrolovat, ale projít. Aplikace, hry, skupiny, notifikace. Ukažte dítěti, že víte, co tam má, a že to není tajemství. Zároveň si všimněte, co ho nejvíc táhne – hry, videa, chat. Podle toho se dá nastavit rozumný režim. Typická chyba je zakázat všechno naráz bez vysvětlení. Dítě pak telefon používá potají a vy přijdete o možnost cokoli ovlivnit.

Jako základní orientaci používejte poměr, kdy na jednoho dospělého připadá šest až osm dětí ve věku do deseti let. U starších dětí, které už zvládají pokyny a pohybují se v uzavřeném prostoru, se hranice posouvá na deset až dvanáct. Jakmile jde o vodu, dopravu, veřejný prostor nebo práci s ohněm, počítejte raději s poměrem jedna ku čtyřem, u předškoláků jedna ku dvěma. Tyto počty nejsou dogma, ale výchozí bod, od kterého se odvíjí plánování.