Další častou chybou je spoléhat jen na mobil. Signál v lese vypadá dobře, dokud nepřejdete do údolí. Pokud telefon použijete jako mapu, stáhněte si ji předem offline a mějte ho nabitý. Ale i tak si veďte orientaci podle terénu: sledujte, kterým směrem jdete, kde je svah, kudy teče voda. Voda teče z kopce dolů a většinou do nějaké větší cesty nebo osady. To je nejspolehlivější orientační bod, když se ztratíte.

Rozblácený dvůr po dešti nebo během oblevy dokáže zkazit plány na odpoledne venku. Půda se boří, klouže a každý pád bolí. Přesto se dá hrát bezpečně a s radostí, když se připraví povrch i hry samotné. Nejde o to bláto odstranit úplně, ale o to naučit se s ním počítat a využít ho ve svůj prospěch.

Druhým pravidlem je hlídat velikost a složení. Skupina o dvou lidech je k ničemu, pokud úkol vyžaduje tři role. Skupina o sedmi lidech zase znamená, že dva budou mlčet. Před rozdělením si napište, kolik skupin potřebujete a kolik lidí má být v každé. Pokud to jde, promíchejte lidi, kteří se znají, s těmi, kteří se neznají. Právě v tom je největší přínos, ale zároveň největší riziko urážky.

Začněte tím, že si určíte pravidla předem. U her ve dvojici často vzniká chaos, protože se oba snaží hrát podle jiné verze. Sepište si jednoduché podmínky: kolik bodů platí za výhru, co je aut, jak se počítá odraz. Bez toho se hra zvrhne v hádku. Typickou chybou je začínat hned naplno bez rozehrání – tělo pak snadno natahne šlachy nebo si zvrtnete kotník.

Pomůcky držte jednoduché a opravitelné: šátky, provázky, křídy, kelímky, papíry. Vše, co se dá rozbít nebo ztratit, mějte dvakrát. U her se šátky dejte pozor na tvrdé spony a náramky; před startem je sundejte. U běhacích her vymezte hranice jasně – strom, páska, řada kamenů. Děti mají tendenci zatáčet do míst, kde je to nebezpečné. Projděte terén před hrou a odstraňte kameny, větve a sklo. Nikdy nezačínejte hru na svahu, kde se běhá dolů.

Hry, které bláto využijí místo toho, aby překáželo Když je povrch kluzký, přesuňte těžiště her z běhání na stavění a tvoření. Bláto je materiál jako každý jiný. Nechte děti stavět hráze, tunely, cesty pro autíčka nebo malé přehrady. K práci používejte klacky, lžíce, kelímky a formičky. Důležité je, aby děti nestály na kluzkém svahu, ale pracovaly vsedě nebo v podřepu na pevné podložce. Předem vyznačte hranici, kam už se nesmí – obvykle stačí klacek položený na zem. Hry na honěnou a kontaktní hry odložte na jindy, dokud půda neoschne.

Naplánujte si návrat tak, abyste měli dost času před setměním. Les se v šeru mění a cesty, které jste viděli ráno, vypadají jinak. Pokud jdete ve skupině, držte se pohromadě a určete jednoho, kdo hlídá směr. Před odchodem řekněte někomu, kam jdete a kdy se vrátíte. To je nejjednodušší pojistka, kterou můžete udělat. Stopování v lese není o tom, jak jste rychlí, ale o tom, jestli se dokážete vrátit stejnou cestou, po které jste přišli.

Značte si cestu průběžně, ne až když zjistíte, že nevíte kudy Během chůze si dělejte vlastní značky. Nejde o to ničit stromy, ale o to mít body, podle kterých se vrátíte. Použijte větvičky položené přes cestu, kameny naskládané na sebe nebo přirozené zářezy v zemi. Značte vždy na místech, kde se cesta větví, a to tak, aby značka byla vidět i při cestě zpět. Typická chyba je značit jen na začátku a pak už nic. Právě uprostřed trasy se lidé přestanou soustředit a přestanou si všímat okolí.

Vyrazit do lesa bez přípravy je nejrychlejší cesta k tomu, jak se ztratit. Většina lidí si myslí, že stačí jít pořád rovně a les nakonec skončí. Jenže les nekončí tam, kde si myslíte, a cesta se ohne dřív, než si toho všimnete. Stopování trasy není o štěstí, ale o tom, že si ji předem vyznačíte a během chůze kontrolujete.

Uvnitř krabic používejte sáčky na zip a malé krabičky na komponenty. Nic nezdržuje přípravu hry víc než přesypávání figurek z jednoho sáčku do druhého. Když má každá hra vlastní uzavíratelný obal na drobnosti, rozložíte ji za dvě minuty a stejně rychle uklidíte. Na karty se osvědčily krabičky od mýdla nebo ploché dózy. Vyhněte se průhledným sáčkům bez popisu, ve kterých se vám do týdne pomíchají všechny žetony.

Typické chyby, které se opakují: rodiče chtějí dvůr nejdřív vysušit a teprve pak pustit děti ven, jenže to trvá dlouho a děti si mezitím najdou jinou zábavu. Další chybou je položit na bláto koberec nebo deku – nasákne, ztěžkne a stane se kluzkým místem. Někteří přidají písek, ten ale bláto nezpevní, jen vytvoří kluzkou kaši. A konečně, nechte děti hrát si i v mokrém prostředí, ale vždy pod dohledem a s jasnými pravidly. Kdo se chce vyhnout pádu, musí mít suché ruce a pevnou obuv.