U dětí od tří do pěti let stavte na napodobování. Zadejte jednu činnost: jak jí kočka, jak fouká vítr, jak se myje medvěd. Dítě nemusí nic sehrát, stačí, když zopakuje pohyb po vás a vy ho zrcadlíte zpět. Typická chyba je chtít po předškolákovi souvislý příběh. Ten ještě neudrží v hlavě. Místo toho střídejte krátké úseky po deseti až dvaceti sekundách a nechte dítě, ať si vybere zvíře nebo povolání samo.

Šišky bývají slepené pryskyřicí a uvnitř často zůstávají jehličí nebo hmyz. Před použitím je prohlédněte proti světlu a ty s otvorem vyhoďte. Klacky ze země mohou mít plíseň nebo dřevokazný hmyz; pokud na nich vidíte jemný prášek, okamžitě je vyřaďte. Kamínky propláchněte ve vodě a nechte uschnout, jinak se z nich ve hře stane bláto. Tento krok zabere několik minut, ale zabrání tomu, aby se z přírodního materiálu stal zdroj nepříjemností.

Poslední rada: připravte se předem. Doma si vyzkoušejte, co dítě baví, ať v čekárně netápete. Každé dítě je jiné. Někomu stačí kreslení, jinému pohyb. Když nic nezabere, zkraťte čekání tím, že se zeptáte sestry, jak dlouho to ještě potrvá. Někdy pomůže i krátká procházka po chodbě. Cílem není dokonalé ticho, ale zvládnuté čekání bez hraček a bez stresu.

Pro zpestření zařaďte „honičku se šátky". Každý hráč má za pasem zastrčený šátek. Cílem je posbírat co nejvíce šátků soupeřů a zároveň si udržet vlastní. Kdo o šátek přijde, dělá deset dřepů a vrací se do hry. Pravidlo, na které se často zapomíná: šátek se nesmí držet rukou, pouze je volně zastrčený. Bez tohoto pravidla se hra zvrhne v přetahování.

Nakonec si všimejte vlastního chování. Děti se učí napodobováním. Pokud sami nesete prohru těžce, nadáváte nebo se vztekáte, dítě to převezme. Mluvte o prohře klidně a s humorem. Říkejte: „Tak dneska jsem prohrál, zítra to zkusím znovu." Tím dáváte najevo, že prohra není konec světa. Vytrvalost a schopnost zvládat neúspěch se formují právě v těchto malých každodenních situacích.

Poslední dvě hry cílí na spolupráci. „Slepá honička" spočívá v tom, že chytač má zavázané oči a naviguje ho pouze tým stojící na okraji hřiště. Zbytek skupiny se pohybuje potichu. Tato hra učí děti mluvit krátce a jasně. „Řetězová honička" začíná s jedním chytačem, který každého chyceného připojí k sobě. Řetěz se prodlužuje a poslední volný hráč vyhrává. Pozor na tahání za ruce — řetěz se musí držet za předloktí, ne za dlaně.

Počet hráčů rozhoduje víc než obtížno

Hry, které fungují, když se zapojí celá skupina „Stínová honička" vypadá jednoduše, ale má skrytou hloubku. Určete jednoho hráče jako slunce. Ostatní se pohybují po vymezeném prostoru a „slunce" se snaží šlápnout na jejich stín. Kdo je chycen, stává se dalším sluncem. Pozor na tvrdý povrch — hra patří na trávu nebo do písku. Typická chyba je nechat slunce běhat příliš dlouho bez střídání, protože pak ztrácí přehled a děti se přestanou snažit.

„Týmová honička s věznicí" je varianta, kterou jedenáctiletí oceňují nejvíc. Dva týmy, každý má svou věznici (vyznačený kruh). Chytači z jednoho týmu se snaží chytit soupeře a odvést je do své věznice. Osvobodit je může spoluhráč tím, že se dotkne vězněného a oba se vrátí do hry. Hru ukončete ve chvíli, kdy jeden tým získá všechny soupeře, nebo po časovém limitu. Chyba, která celou hru zničí: příliš velké hřiště. Na malém prostoru je akce neustálá a děti se nenudí.

Honičky pro jedenáctileté děti selhávají nejčastěji ze dvou důvodů: buď jsou příliš jednoduché, nebo nemají žádná pravidla kromě „chytit a utíkat". Děti v tomto věku už mají fyzickou kondici i taktické myšlení, takže potřebují hru, ve které se dá přemýšlet, spolupracovat a občas i prohrát s pocitem, že to mělo smysl. Následujících sedm her funguje v tělocvičně, na hřišti i v parku a stačí k nim kužely, šátky nebo rozlišovací dresy.

Hry, které zaměstnají ruce i hlavu Karty se dají využít i bez stolku. Zahrajte si „hledej stejnou barvu" nebo „řekni, co je na kartě jinak". Pokud máte jen obyčejný papír, nakreslete mřížku a hrajte piškvorky. Dítě se učí čekat na tah a soustředit se. U menších dětí místo karet použijte prstové hry: „Kde je palec?", „Kolik prstů schovám?" nebo jednoduché rytmické tleskání. Nepoužívejte mobil jako hlavní zábavu. Obrazovka sice zabaví okamžitě, ale dítě pak hůř zvládá nudu a čekání. Pokud už mobil vytáhnete, nastavte jasný limit: jedna hra, jeden příběh, a pak konec.

Společné pravidlo pro všechny hry: předem řekněte, co znamená bezpečná zóna a co je zakázané. Děti si samy rychle domluví detaily, ale hranice musí být jasné od začátku. Pokud se hra po pěti minutách nechytne, neopravujte ji za běhu — vyměňte ji za jinou. Právě střídání udrží pozornost i těch, kteří už nechtějí jen běhat.