Piškvorky nebo lodě jsou klasika, ale brzy omrzí. Zkuste „slovní fotbal" na papíře: první hráč napíše slovo, druhý musí navázat posledním písmenem. Kdo se zasekne, prohrává. Další možností je kreslená šaráda: jeden nakreslí větu nebo přísloví, druhý hádá. Pozor na příliš složité obrázky — pokud kresba potřebuje vysvětlení, hra ztrácí tempo. U dvou hráčů se osvědčilo střídat role po každém kole, aby se nikdo necítil jako poražený. U jednoho hráče funguje „deník nápadů" — každý den napište tři věty o tom, co vás napadlo, bez cenzury.

Stolní tenis je další možnost, ale potřebujete stůl. Pokud ho nemáte, nahradí ho pevná deska na stole. Hrajte na menší počet bodů, třeba do pěti, aby hra rychle ubíhala. Pozor na přílišnou rotaci – bez tréninku míček odlétá mimo stůl. U stolního tenisu ve dvou platí, že si musíte hlídat prostor kolem stolu, jinak do sebe narazíte raketami.

Typickou chybou je hodnotit hru podle toho, jak vypadá zvenčí. Dospělí často usuzují, že když se děti smějí a běhají, je vše v pořádku. Smích ale může být i obranný, zvlášť ve skupině, kde se dítě bojí vypadat slabě. Další častou chybou je srovnávat děti mezi sebou: co zvládne starší nebo průbojnější dítě, nemusí vyhovovat jinému. Stejně chybné je nutit dítě, aby ve hře pokračovalo, aby se „otužilo".

Přechod musí být rychlejší než dohrání levelu Klíčové je načasování. Počítačové hry drží pozornost tím, že neustále nabízejí další malý úkol. Stejný princip použijte vy. Přijďte s něčím, co začíná okamžitě a nevyžaduje přípravu: hod na cíl, skákání přes švihadlo, běh na zahradu a zpět, přetahování o ruku, házení ponožkovým míčkem do krabice. Pokud dítě musí nejdřív hledat boty, oblékat se a poslouchat vysvětlování, ztratíte ho. První pohyb musí přijít do minuty od chvíle, kdy se ozvete.

Základem je vybrat trasu, kterou děti znají ze dne. Stezka dlouhá dvě stě metrů po lesní cestě, kterou prošly odpoledne, funguje lépe než dobrodružná zkratka. Stanoviště umístěte tak, aby na sebe viditelně navazovala — světlo z jednoho stanoviště má být vidět z předchozího. Vzdálenost mezi stanovišti držte na dvou až třech minutách chůze. Pokud se dítě ztratí, nesmí být dál než na dohled dospělého.

Zapojte se. Dítě do deseti let málokdy vyběhne samo, pokud dospělý zůstane sedět. Když si stoupnete, hodíte mu míč a necháte ho vyhrát, přechod se podaří. U starších dětí funguje soutěž nebo společný cíl: kdo udělá víc dřepů, kdo trefí cíl, kdo oběhne dům rychleji. Nechte je vybrat aktivitu, ale nabídněte jen dvě možnosti, ne neomezený výběr. Rozhodování je pro unavený mozek otrava.

Nejčastější chyba je koupit hru pro čtyři hráče, když doma hrají dva. Na krabici je uvedený rozsah, například 2–5 hráčů, ale hra může být při dvou hráčích nudná a při pěti zmatená. Vždy si přečtěte, pro kolik hráčů je hra skutečně vyvážená. Pokud máte jedno dítě, potřebujete hry pro dva, kde dospělý hraje jako rovnocenný partner, ne jako učitel. U tří a více dětí se hodí hry, kde se hráči střídají po jednom tahu, ne simultánní akce, které končí hádkou.

Většina rodičů udělá stejnou chybu: přijde k dítěti u počítače a řekne „už toho bylo dost, jdi ven". Dítě se zachytí stolu, dohraje rozehranou partii a za dvě minuty jste tam, kde jste byli. Přitom stačí změnit způsob, jakým přechod spustíte. Nejde o to dítě přesvědčit, ale nabídnout mu něco, co je pro jeho mozek v tu chvíli srovnatelně zajímavé jako obrazovka.

První pravidlo: nikdy nezačínejte větou, kterou dítě slyšelo už stokrát. Místo zákazu přineste konkrétní výzvu. „Kdo dřív doběhne ke dveřím?" funguje lépe než „vypni to". Dítě potřebuje jasný, krátký cíl, který zvládne hned. Neplánujte sportovní trénink, neřešte, jestli je to dost pohybu. Cílem je dostat tělo do pohybu během několika desítek sekund a teprve pak přidávat další aktivitu.

Nakonec počítejte s tím, že ne každý den to vyjde. Pokud dítě odmítá, neprodlužujte konflikt. Krátce řekněte, co se stane, a držte se toho. Opakujte stejný postup několik dní. Jakmile dítě zjistí, že přechod trvá opravdu jen chvíli, přestane ho sabotovat. Pět minut není čas na velký sportovní výkon, ale na to, aby se tělo dostalo z křesla. To je celý trik.

Typická chyba je vyjednávání. „Ještě pět minut a pak půjdeš" dává dítěti prostor oddálit odchod a zároveň ho učí, že instrukce je návrh k diskusi. Pokud už dítěti čas dopřát chcete, dejte mu ho předem a jasně, ne ve chvíli, kdy už stojíte vedle něj. Druhá častá chyba je trestající tón. Jakmile se pohyb stane trestem za hraní, dítě si ho spojí s něčím nepříjemným a příště bude klást větší odpor.