Při zapojování modelů dbejte na stabilitu. Položte je na rovný povrch a zajistěte proti pádu. Pokud hrajete venku, počítejte s větrem – modely zajistěte kamínky nebo je umístěte do závětří. Typickou chybou je přílišná složitost: čím jednodušší model, tím méně se toho pokazí. Také nedělejte modely příliš malé, špatně se s nimi manipuluje. U her s dětmi volte větší a odolnější kusy.

Dítě stojí na okraji hřiště, ostatní běhají a křičí, ale ono se drží u nohy rodiče a nechce se přidat. Není to vzdor ani lenost. Z pohledu dítěte jde o situaci, která je nepředvídatelná, hlasitá a plná cizích dětí, jejichž reakce nedokáže odhadnout. První instinkt dospělého bývá říct „jdi si hrát, uvidíš, že to bude fajn". Jenže právě tlak zvenčí strach spolehlivě zvětší. Dítě potřebuje opak: čas, klid a jasně ohraničený malý krok.

Pravidlo, které většina rodičů poruší hned na začátku Nejčastější chybou je domlouvání předem bez možnosti couvnout. „Dnes si určitě zahraješ" zní jako podpora, ale dítě slyší závazek, ze kterého není úniku. Stejně škodí veřejné připomínání před ostatními — „neboj se, on se stydí" — protože tím dítěti přilepíte roli, kterou pak musí hrát i před sebou. Další chybou je nutit ho do kolektivu, který je příliš velký nebo příliš hlasitý. Čím víc dětí a čím rychlejší hra, tím vyšší práh. Pro první pokusy volte dvě až tři děti a činnost, která není soutěžní.

Herna je místo, kde se dá hrát bez stěhování nábytku. Odkladiště je police, kam krabice zmizí a už se nevrátí. V malém prostoru potřebujete hlavně odkladiště, které se dá rychle proměnit v hernu. Proto funguje vertikální řešení: uzavřená skříň nebo police ve výšce, kam běžně nedosáhnete. Krabice tam drží, ale nezabírají podlahu ani pracovní desku. Do spodních polic dejte to, co vytahujete často, nahoru sezónní a sběratelské kousky.

Největší pastí je představa, že se dítě stydí schválně a že ho lze „rozhýčkat" tlakem. Opak je pravdou. Strach ze zapojení slábne jen po malých dávkách, které dítě zvládne bez ponížení. Dejte mu možnost odejít, kdykoli bude chtít, a uvidíte, že ji bude využívat čím dál méně.

Začněte tím, že přestanete vyžadovat samotné zapojení. Místo „jdi se přidat" nabídněte pozorování. Můžete si sednout kousek od hry a společně komentovat, co se děje — kdo běží kam, jaká jsou pravidla, kolik dětí hraje. Dítě tak dostane informace, které mu chybí, a postupně si vytvoří mentální mapu situace. Teprve až zná průběh, přestává být hra neznámou hrozbou. Tento krok se nesmí přeskočit, i když se zdá pomalý.

Místo aby obě děti hrály totéž, přidělte jim odlišné úkoly. Starší může dělat „bankéře" nebo zapisovat skóre, mladší rozhoduje o tazích. U her s tajnými informacemi funguje dobře model, kdy starší radí, ale mladší musí sám zahrát kartu. Tím se rozdíl nepotlačuje, ale využívá. Starší má odpovědnost, mladší rozhodovací moc – a hra se nezvrhne v to, že jeden druhému říká, co má dělat.

Prakticky to znamená připravit půdu ještě před příchodem. Domluvte se s jedním známým dítětem nebo rodičem, že bude na místě první a vezme vaše dítě do hry nenápadně. Přijďte o pár minut dřív, než se skupina rozjede, ne uprostřed největšího ruchu. Vezměte si s sebou něco, co může fungovat jako most — míč, křídy, bublifuk. Předmět vytváří přirozený důvod k interakci bez nutnosti mluvit. Dítě se nemusí představovat ani žádat o přijetí, prostě začne dělat něco vedle ostatních.

Proč je důležité hrát i „na prohru" Děti se učí hlavně nápodobou. Pokud dospělý při prohře teatrálně vzdychá, nadává nebo se vymlouvá, dítě to zopakuje. Zkuste si doma zahrát hru tak, že jeden dospělý schválně prohraje a řekne nahlas: „To mě štve, ale byla to dobrá hra. Příště zkusím jinou strategii." Uvidíte, že dítě to začne napodobovat. Důležité je také nestřídat pravidla ve prospěch dítěte. Když vyhraje jen proto, že mu někdo ustoupil, naučí se, že výhra je nároková, ne že se o ni hraje.

Na začátek je dobré myslet na jednu věc: čím jednodušší pravidla, tím lepší průběh. U složitějších her si připravte krátké vysvětlení a první kolo hrajte na zkoušku. Vyhnete se zmatkům a zbytečnému čekání. Také platí, že čím menší děti, tím kratší hra. U předškoláků počítejte s deseti až patnácti minutami, u starších klidně s půl hodinou i více.

Existuje důvod, proč se některé hry na táborech hrají desítky let. Nejsou závislé na technologiích, nepotřebují drahé vybavení a zvládnou je organizovat i vedoucí, kteří je vidí poprvé. Stačí prostor, základní pomůcky a ochota hrát. Následující hry mají ověřená pravidla, která se dají kdykoli upravit podle věku a počtu dětí.