Většina pravidel není složitá. Složité je vysvětlit je tak, aby je člověk na druhé straně stolu pochopil stejně jako vy. Pokud někdo pravidlo poruší, obvykle to není proto, že by byl hloupý nebo líný. Je to proto, že mu nikdo neřekl, co přesně má dělat, kdy to má udělat a co se stane, když to neudělá. Vysvětlování pravidel je dovednost a dá se naučit.

Před vstupem do lesa si určete, kudy se vrátíte. Pokud jdete okruh, vyznačte si jen jednu cestu a zpáteční nechte bez značek. U přímé trasy tam a zpět používejte dvě různé značky: například fáborky na cestě tam a uzlíky na větvičkách na zpáteční cestě. Nikdy nepoužívejte stejnou barvu pro oba směry, pletete si je i za dobré viditelnosti.

Jak vyrobit hru z krabice a provázku Vezměte krabici od bot, vystřihněte do víka několik otvorů různých tvarů a velikostí. Dítě má za úkol protáhnout otvorem předmět, který tam pasuje – třeba víčko, knoflík nebo kousek papíru. U starších dětí přidejte pravidlo, že každý otvor smí být použit jen jednou, nebo že se předměty nesmí opakovat. Pozor na ostré hrany po stříhání; přelepte je páskou. Častá chyba je příliš mnoho otvorů najednou – dítě se ztratí a přestane ho to bavit.

Začněte jednou jednoduchou hrou, ne pěti najednou. Vyberte podle věku a prostoru. Pro nejmenší funguje „co chybí": položte na stůl pět předmětů, nechte dítě zavřít oči, jeden odeberte a ptejte se, co zmizelo. Pro starší je lepší „řetěz příběhů": každý přidá jednu větu a příběh nesmí skončit dřív než po deseti kolech. U obou platí, že pravidla musí být vysvětlena před začátkem, ne během hry.

Světlo je nejčastější zdroj chyb. Čelovka s režimem červeného světla na stanovištích šetří noční vidění, ale pro mladší děti je lepší tlumené bílé světlo, které osvětlí cestu i obličej vedoucího. Reflektory a baterky svítící do očí ostatních děti oslní a zbytečně je vystraší. Každé stanoviště potřebuje dvě světla: jedno na značku, jedno na osobu, která děti přivítá. Baterky kontrolujte předem, ne až na místě.

Na závěr si připravte úklidovou rutinu: každá hra má svůj konec a vše se vrátí na místo. Určete předem, kdo co uklidí, a udělejte z toho poslední kolo hry. Vyhnete se tak večernímu dohadování a děti si odnesou pocit, že deštivý den doma může být stejně zábavný jako výlet.

Další možností je „domácí kuželky" z plastových lahví a ponožek stočených do koule. Lahve naplňte do třetiny vodou, aby lépe stály, a postavte je do trojúhelníku na chodbě. Házejte z vyznačené čáry, střídejte se a počítejte body. Nezapomeňte podlahu pod lahve podložit ručníkem, jinak sousedé pod vámi uslyší každý pád. Pokud máte jen malý prostor, hrajte vsedě a koulejte ponožku po zemi.

Papír a tužka jsou nejspolehlivější nástroj. Dítě může kreslit, co vidí, nebo hrát slovní hru. Zkuste „kdo vymyslí víc slov na jedno písmeno" nebo „co vidím, to je…". U menších dětí funguje kreslení oblíbené postavy. U větších zase pište krátké příběhy po jednom slově. Pozor na jednu věc: nenuťte dítě k výkonu. Pokud kreslit nechce, nabídněte jinou činnost. Typická chyba je tlačit na dokončení obrázku, když už dítě ztratilo zájem.

Deštivé odpoledne s dětmi doma neznamená, že musíte něco kupovat. Většina her, které vydrží nejdéle, vzniká z toho, co už doma je: krabice, provázek, víčka, staré noviny, kostky, karty. Rozhoduje ochota věnovat prvních deset minut přípravě. Když ji vynecháte, děti se rozutečou a vy skončíte u obrazovky.

Než vyrazíte k lékaři, připravte si vlastní zásobu podnětů. Nejde o to nosit plnou tašku věcí. Stačí tři až čtyři předměty, které se vejdou do kapsy a vydrží opakované použití. Základ tvoří papír a tužka, malá knížka nebo časopis, balíček karet a jedna plochá hračka. Vše ostatní je navíc a jen zdržuje. Před odchodem zkontrolujte, zda v čekárně není zakázáno jídlo nebo pití. Pokud ano, vynechte svačinu a nahraďte ji hrou.

Když děti začnou ztrácet pozornost, nechte je vymyslet vlastní pravidlo nebo celou hru obměnit. Právě v tom okamžiku se z pasivní zábavy stává skutečná tvořivost. Nechte je rozhodovat o pořadí, trestech i odměnách – klidně ať je odměnou právo zvolit další hru. Vy se držte stranou a zasahujte jen tehdy, když se hra zvrhne v hádku.

Poslední rada: připravte se předem. Doma si vyzkoušejte, co dítě baví, ať v čekárně netápete. Každé dítě je jiné. Někomu stačí kreslení, jinému pohyb. Když nic nezabere, zkraťte čekání tím, že se zeptáte sestry, jak dlouho to ještě potrvá. Někdy pomůže i krátká procházka po chodbě. Cílem není dokonalé ticho, ale zvládnuté čekání bez hraček a bez stresu.