Základem paměťové hry je dvojice. Vezměte čtvrtku, nakreslete nebo nalepte dva stejné obrázky a rozstříhejte na stejně velké kartičky. Pro malé děti volte tři až čtyři dvojice s výraznými barvami a tvary, které se od sebe nápadně liší. Pro starší přidejte dvojice, které se liší jen detailem – stejná barva, jiný počet puntíků. Právě podobnost nutí mozek pracovat usilovněji a hra pak skutečně trénuje paměť, ne jen postřeh.

Na závěr si zapamatujte tři pravidla. První: čím mladší dítě, tím kratší scénka a tím více opakování. Druhé: méně slov při zadávání, více předvedení. Třetí: vždycky nechte dítě dokončit pohyb, i když je pomalejší. Pantomima s dětmi nepotřebuje rekvizity ani jeviště. Stačí prostor a ochota být chvíli zticha – což je pro dospělé často nejtěžší část.

Rekvizity nemusí být dokonalé, aby hra fungovala. Rozhoduje, zda jsou dost velké na to, aby je bylo vidět, dost pevné, aby přežily alespoň jedno odpoledne, a dost lehké na nošení. Většina materiálů se najde doma: karton, PET lahve, ruličky od papírových utěrek, staré prostěradlo, provázek, izolepa, tavná pistole, nůžky a barvy. Než začnete lepit, načrtněte si na papír, jak má rekvizita vypadat z dálky — detail, který oceníte z metru, děti z pěti metrů neuvidí.

Šišky bývají slepené pryskyřicí a uvnitř často zůstávají jehličí nebo hmyz. Před použitím je prohlédněte proti světlu a ty s otvorem vyhoďte. Klacky ze země mohou mít plíseň nebo dřevokazný hmyz; pokud na nich vidíte jemný prášek, okamžitě je vyřaďte. Kamínky propláchněte ve vodě a nechte uschnout, jinak se z nich ve hře stane bláto. Tento krok zabere několik minut, ale zabrání tomu, aby se z přírodního materiálu stal zdroj nepříjemností.

Seznam pravidel na první hodině působí jako úřední dokument. Většina účastníků si ho nezapamatuje a někteří se začnou ptát na výjimky, čímž se celá dynamika zadrhne. Místo toho formulujte jen dvě nebo tři věci, které mají okamžitý dopad: kdy se bude končit, jak se mají hlásit o slovo a kam psát dotazy, které se během hodiny nevyřeší. Zbytek vyřešíte, až nastane situace. Tento přístup šetří čas a snižuje napětí.

Praktický tip: zapisujte si, kdo vyhrál a s jakým handicapem. Po pár hrách uvidíte, kdy je rozdíl vyrovnaný. Pokud starší vyhrává víc než dvě třetiny her, přidejte mu překážku. Pokud mladší vyhraje třikrát v řadě, uberte. Tabulka bodů za vítězství není potřeba – stačí čárky na papíře.

Věkový rozdíl pěti, sedmi nebo deseti let mezi sourozenci je výzva. Starší dítě chce strategii a výdrž, mladší sotva udrží karty v ruce. Rodiče pak končí u hádky místo hry. Řešení není hledat kompromis napůl cesty, ale vybírat hry, které mají dvě vrstvy pravidel – jednu pro malého, druhou pro velkého. Tím se oba baví, aniž by jeden druhého jen vozil.

U her na delší dobu platí, že mladší dítě musí mít možnost kdykoli odejít, aniž by hra zkolabovala. Vybírejte hry, kde lze hráče kdykoli vynechat nebo nahradit. Když to nejde, hrajte na kola: pět minut hry, pak pauza. Starší si mezitím může připravit strategii na další kolo, mladší si odpočine. Tím se vyhnete scéně, kdy mladší brečí a starší se vzteká.

Druhá chyba: rodič hraje za oba, aby se hrálo „fér". Tím ale zabíjí radost. Místo toho nastavte handicap, který je viditelný a férový. Starší hráč může mít o jednu akci méně, mladší o jednu kartu navíc. Handicap se musí měnit každou hru, jinak starší ztratí motivaci a mladší si zvykne na výhodu.

Hry, kde se role liší, nejen obtížnost Nejlepší jsou asymetrické hry. Jeden hráč dělá rozhodnutí, druhý plní úkoly. Mladší může být „duch" nebo „pomocník", starší „stavitel" nebo „průzkumník". Každý má jiná pravidla a jiný cíl, takže se nepozná, kdo je pozadu. Když se ale pravidla liší příliš, mladší se ztratí. Proto vybírejte hry, kde se role mění po každém kole. Dítě si tak vyzkouší obě strany a nezažije pocit, že je pořád jen ten slabší.

Typická chyba: rodič vezme hru, kterou miluje starší, a jen zjednoduší pravidla pro mladšího. Ten pak půl hodiny čeká, než na něj přijde řada, a nakonec se nudí. Lepší je hra, kde se hráči střídají rychle a každý tah trvá pár vteřin. U velkého rozdílu platí: čím kratší tah, tím menší frustrace.

Na závěr: nebojte se střídat hry. Jedna hra pro dva sourozence s velkým rozdílem nestačí. Mějte tři nebo čtyři, každou na jiný princip. Když se jedna přestane dařit, vytáhněte jinou. A hlavně – hrajte s nimi, ne jen dohlížejte.