Nakonec myslete na úklid. Čím více věcí na parapetu máte, tím častěji je musíte sundavat, abyste umyli sklo. Držte se pravidla, že každá věc musí mít svůj důvod, proč tam být. Jednou za čas parapet úplně vyklíčte a zkuste, co skutečně používáte. Často zjistíte, že polovina předmětů patří do skříně nebo do koše.

Sušení prádla na balkoně vypadá jednoduše, dokud se po pár hodinách nezačne z prádla linout zatuchlý odér a na zdech balkonu se neobjeví vlhké mapy. Příčina nebývá v pracím prostředku ani v kvalitě prádla. Rozhoduje proudění vzduchu, rozestupy mezi kusy a doba, kdy prádlo na balkoně skutečně uschne. Pokud se tyto tři věci podcení, vlhkost se uzavře v látce a zápach je hotový.

Než začnete cokoli kupovat nebo přemisťovat, udělejte jednu věc: večer si lehněte na postel a rozhlédněte se. Všímejte si, které plochy v místnosti jsou osvětlené a které zůstávají ve tmě. Pokud světlo svítí přímo na vás, nebo naopak na zeď za vámi, máte odpověď. Ztlumit se dá jen to, co už je umístěné správně. Špatně umístěný zdroj se ztlumením nezachráníte, jen z něj uděláte slabší verzi stejného problému.

Když už stmívač máte, nastavte si dvě úrovně. Jednu pro čtení a oblékání, druhou pro usínání. Druhá úroveň nemá být nulová. Úplná tma je pro mnoho lidí nepříjemná, protože v ní není vidět na cestu do koupelny ani na hodiny. Stačí takové světlo, při kterém rozeznáte obrysy nábytku. Zkuste to nastavit tak, aby vám světlo nesvítilo do očí, ale osvětlovalo podlahu nebo stěnu. Světlo odražené od stěny je pro oči příjemnější než přímý zdroj.

Jídlo na balkoně znamená také nošení. Pokud je balkon daleko od kuchyně, připravte si přenosnou sadu: tác, který udrží talíře i sklenice, a uzavíratelnou nádobu na zbytky. Zvažte malý vozík nebo police na kolečkách, který odveze nádobí tam a zpět. Na balkoně se hodí mít zásobu vody na pití a vlhčené ubrousky, protože omývání talířů v kbelíku je otrava. Elektřinu neřešte prodlužovačkami z okna – stačí svíčka ve sklenici nebo solární světlo na zábradlí.

Probudit se do tmy je pro mnoho lidí nejtěžší část dne. Zatímco v létě stačí otevřít okno, v zimě je venku šero ještě dlouho po tom, co byste měli vstávat. Budík vás sice vytrhne ze spánku, ale tělo zůstává v útlumu. Světlo, které se rozsvěcí postupně, napodobuje přirozené svítání a pomáhá srovnat vnitřní hodiny. Rozdíl mezi oběma způsoby buzení je znát už po několika dnech.

Pokud po nastavení budíku stále vstáváte s pocitem vyčerpání, zkontrolujte, jestli světlo není zakryté peřinou nebo polštářem. Někdy stačí jen posunout stolek o pár centimetrů. A pokud ani to nepomůže, zvažte, zda není problém jinde – třeba v příliš pozdním jídle nebo v modrém světle z obrazovky před spaním.

Jak nastavit světlo, které vás vzbudí Světelný budík funguje tak, že začne svítit slabě asi třicet minut před nastaveným časem a postupně přidává intenzitu. Nastavte si dobu náběhu podle toho, jak těžce se probouzíte. Citlivějším lidem stačí deset minut, těm druhým klidně půl hodiny. Důležité je, aby světlo mířilo na obličej, ne na zeď. Položte ho tedy na noční stolek do úrovně hlavy a nestavte mezi něj a sebe žádnou překážku.

Častou chybou je příliš vysoká intenzita hned na začátku. Ráno v pološeru působí i slabé světlo, a když přijde plný výkon okamžitě, člověk se spíš lekne. Další chybou je zapomenutá funkce odloženého buzení. Pokud ji používáte, nastavte ji na minimum. Opakované usínání po zazvonění rozbíjí spánkový cyklus víc než jedno brzké vstávání.

Barva světla hraje větší roli, než se zdá. Modrá složka potlačuje melatonin nejsilněji, ale večer působí rušivě. Pro ranní buzení volte spíš teplejší bílé světlo s postupným přechodem. Pokud přístroj umí i zvuk, nastavte ho až na konec světelné rampy. Náhlý tón uprostřed svítání celý efekt zkazí, protože tělo dostane signál k útěku místo k probuzení.

Nezapomeňte, že světelný budík není náhrada spánku. Může vám usnadnit přechod z temnoty do dne, ale pokud chodíte spát ve dvě, budete unavení pořád. Zkuste kombinaci: pravidelná večerka, zatemněná ložnice a světlo, které se rozsvěcí postupně. Výsledek se dostaví během jednoho až dvou týdnů, ne hned první noc.

Základem je načasování. Ranní vstávání nezávisí jen na tom, kdy si nastavíte buzení, ale také na tom, kdy jdete spát. Pokud usínáte po půlnoci a vstáváte v šest, žádné světlo to nespasí. Zkuste si nejprve posunout večerku o patnáct minut dřív a teprve potom řešit techniku. Tělo potřebuje pravidelnost, ne jednorázové hrdinství.