Světlo je třetí a nejčastěji podceňovaná složka. Jedno centrální světlo uprostřed stropu vytvoří ostré stíny a předsíň vypadá ještě menší. Lepší je kombinace: jedno světlo na stropě nebo na stěně u dveří a druhé doplňkové, které nasvítí zrcadlo nebo skříň. Teplé bílé světlo je příjemné, ale v tmavé předsíni snižuje dojem prostoru; studenější bílé světlo prostor projasní. Pokud je to možné, nechte na dveřích prosklenou část nebo alespoň průhled, kterým proniká světlo z vedlejší místnosti. Zavřené dveře do tmavé chodby jsou největší nepřítel malé předsíně.

Rovnátka nejsou jen estetická záležitost. Každý drátek, kroužek nebo fólie vytváří místo, kde se drží zbytky jídla a plak. Právě tam vzniká většina problémů – od povrchového zabarvení až po kaz pod kroužkem. Zubní pasta s fluorem nestačí, pokud se nedostane na správné místo. Základem je pochopit, že s rovnátky se čistí jinak než bez nich, a tomu přizpůsobit techniku i pomůcky.

Hydroizolace a obklad se musí potkat ve stejné rovině Hydroizolační stěrka se nanáší v minimálně dvou vrstvách a musí přejít i na stěny do výšky, kam dosáhne odstřikující voda, tedy alespoň třicet centimetrů, ve sprše výš. Pásy v rozích a kolem vpusti vyztužte těsnicí manžetou. Teprve na vytvrzenou izolaci lepíte obklad. Typická chyba je, že řemeslník začne obkládat stěny dřív, než je hotový spád podlahy, a pak už není kam ustoupit. Další častá chyba je velký formát dlaždice na podlaze malé koupelny: špatně se tvaruje do spádu a v rozích se řeže do klínů, což vypadá nepořádně.

U malé koupelny se vyplatí zvolit na podlahu menší formát, klidně mozaiku, a na stěny naopak velký formát, který opticky zvětší prostor. Spáry mezi stěnou a podlahou nevyplňujte tvrdou maltou, ale pružným tmelem, aby dilatační pohyby nepraskly obklad. Odtok nechte vždy v nejnižším bodě a po položení zkontrolujte skutečný spád litím vody, ne vodováhou. Voda se nesmí zdržovat v žádném rohu.

Spád vytváříte už v podkladu, ne tlustou vrstvou lepidla pod obkladem. Pro běžnou sprchu stačí sklon kolem jednoho až dvou procent směrem k vpusti, u mozaiky se dá jít i mírně výš, protože malé formáty kopírují nerovnosti lépe než velkoformátové dlaždice. Vpust umístěte tak, aby byla přístupná pro revizi, a nikdy ji neposazujte do rohu, kde se spád láme do dvou rovin. Střed místnosti bývá nejvyšší bod, odtud voda odtéká přirozeně.

Kontrola před spárováním je poslední možnost něco změnit. Nechte podlahu proschnout a zkuste, jak voda odtéká. Pokud se někde tvoří louže, je lepší jednu řadu dlaždic vyjmout a spád předělat, než později bourat celou koupelnu kvůli zatékání do nižšího podlaží. U malých koupelen se také vyhněte prahu do chodby, pokud to konstrukce dovolí, a spád řešte celoplošně. Výsledkem má být suchá podlaha i po sprše a obklad, který drží rovinu.

Rekonstrukce jádra zpravidla zmenší koupelnu na rozměry, kde každý centimetr rozhoduje. Největší problém nevzniká u obkladů samotných, ale u skladby podlahy. Spádování musí odvést vodu ze sprchy, obklad musí navazovat na stěny, a přitom nesmí vzniknout práh, o který se bude zachytávat odtok. Pořadí prací je proto pevně dané: nejdřív rozvody, pak spádová vrstva, potom hydroizolace, teprve nakonec obklady.

Začněte tím, že houbu vyndáte celou z půdy, ne odříznete. U mnoha druhů je klíčová pochva u báze třeně, která zůstane v zemi, když houbu utrhnete. Právě pochva odlišuje smrtelně jedovatou muchomůrku zelenou od jedlých druhů, které si s ní lidé pletou. Třeň proto vytáhněte i s hlínou a teprve pak ho očistěte. Když se báze rozpadne nebo chybí, houbu vyhoďte. Neexistuje žádný bezpečný způsob, jak u utržené houby pochvu dodatečně poznat.

Základem je přesné poměření. Na běžnou dávku stačí 250 ml vody, 100 g másla nebo kvalitního tuku, 150 g hladké mouky, špetka soli a 4–5 vajec podle velikosti. Vodu s tukem a solí přiveďte k plnému varu, teprve pak vsypte mouku najednou. Míchejte intenzivně dřevěnou vařečkou, dokud se na dně hrnce nezačne tvořit tenká vrstva a těsto se neodlepuje od stěn. Tento okamžik je klíčový: příliš krátké provaření znamená, že mouka zůstane syrová a věnečky nenaberou objem.

Zubní kámen u psů vzniká z mineralizovaného plaku, který se usazuje především na vnější straně stoliček a špičáků. Zpočátku jde o měkký povlak, který se dá snadno odstranit kartáčkem. Během několika dní však minerály ze slin pronikají do plaku a mění ho v tvrdý kámen, který už kartáček nerozruší. Proto je prevence účinná jen tehdy, když se provádí denně nebo alespoň obden. Pokud psa čistíte jednou za týden, kámen se stejně vytvoří.