Dalším častým omylem je podcenění prostupu vlhkosti do okolních místností. Voda, která se dostane pod dlaždice, putuje dál – do chodby, do sousedního pokoje nebo do konstrukce podlahy. Proto se hydroizolace nevztahuje jen na podlahu ve sprše, ale i na stěny za ní a na podlahu v celé místnosti, minimálně 10 cm nad úroveň dlaždic. Ve sprchovém koutu se hydroizolace dělá v celé ploše, včetně rohů a prostupů.

Pro výsledný komfort je důležité i rozložení světla. Místo jedné centrální bodovky dejte přednost několika menším, které vytvoří rovnoměrnou hladinu. Pokud potřebujete zdůraznit pracovní plochu, přidejte samostatný okruh. Tím získáte možnost rozsvítit jen část místnosti. Počet okruhů plánujte podle zvyklostí v domácnosti, ne podle toho, co je zrovna moderní. Dobře navržené rozestupy a počet bodovek se poznají tak, že si jich nikdo nevšimne – prostě to svítí tam, kde je potřeba.

Vlhký vzduch z koupelny pryč sám neodejde. Pokud se vám zdá, že po sprše mizí rychleji než dřív, není to zlepšením větrání, ale nejčastěji tím, že se do místnosti dostává méně vlhkosti — například proto, že voda odtéká pomaleji, sprchujete kratší dobu, nebo se snížila teplota vody. Vlhkost se vždycky někam musí dostat: buď do vzduchu v místnosti, nebo do odpadu a ven. Když se vám zdá, že mizí sama, prověřte nejdřív tři věci: odkud jde pára, kam má odejít a co jí v tom brání.

Většina lidí si pod pojmem vlhká zóna představí jen sprchový kout nebo vanu. Jenže voda se při sprchování rozstřikuje mnohem dál, než kam dosáhne dlaždicový obklad kolem odtoku. Vlhkost proniká do spár, podlahy i stěn a pokud se s ní nepočítá už při návrhu koupelny, dřív nebo později se objeví plíseň, odlepené dlaždice nebo poškozená konstrukce. Vlhká zóna proto není jen sprchový kout – je to celý prostor, kde se voda a pára pravidelně vyskytují v takové míře, že vyžadují zvláštní provedení povrchů a izolací.

Než začnete cokoli zapojovat, projděte si dům pěšky a zapište si trasy. Ráno jdete z ložnice do koupelny a do kuchyně. Večer ze dveří na chodbu, do kuchyně a do obývacího pokoje. U každé trasy si poznamenejte, která světla musí svítit současně. Z těchto tras pak vychází návrh ovládání. Pokud si tohle přeskočíte, skončíte s vypínačem, který rozsvítí něco, co jste vůbec nepotřebovali, a s druhým, který naopak chybí.

Většina lidí má v koupelně jediné světlo na stropě, často teplé, kolem 2700 K. Večer je to příjemné, ale ráno působí ospale. Jenže ani skok do opačného extrému nepomůže. Studená bílá nad 5000 K sice vypadá svěže, jenže v malé místnosti bez denního světla vytváří tvrdé stíny, zvýrazní každou nerovnost na pleti a nutí vás kroutit hlavou, aby vám obličej nepadal do stínu. Výsledkem je, že se ráno vidíte hůř, ne lépe.

Vlhkou zónu je dobré řešit už ve fázi návrhu, ne až při pokládce obkladů. Rozvržení sprchy, vany a umyvadla určuje, kde všude bude potřeba hydroizolace a jak bude odtékat voda. Kdo si myslí, že stačí koupit dražší dlaždice a kvalitní spárovací hmotu, ten se po pár letech diví, proč se mu na zdi za sprchou objevila plíseň. Rozdíl mezi funkční koupelnou a problémovou není v ceně obkladu, ale v tom, zda se s vlhkostí počítalo v celé její šíři.

Důležitý je i svislý rozměr. Vlhká zóna nekončí u podlahy – sahá až do výšky, kam dopadá voda a kde se drží pára. U sprchového koutu to znamená minimálně do výšky 2 metry, u vany alespoň 1,5 metru nad horní hranou. Právě v těchto místech je nutné použít hydroizolační stěrku nebo fólii, a to ještě před pokládkou dlaždic. Vynechání této vrstvy je nejčastější a zároveň nejdražší chyba.

Prvním krokem je zbavit šatnu všech rušivých zdrojů. Zavřete okno, pokud jde, nebo alespoň zatáhněte neutrální závěs. Vypněte všechny dekorativní lampičky, barevné LED pásky a noční osvětlení. Zůstat má jediné světlo, ideálně s vysokým indexem podání barev, tedy hodnotou CRI nad 90. Běžné stropní zářivky mají CRI kolem 60 až 80 a právě proto jsou v šatnách takovým problémem. Pokud nemáte možnost vyměnit svítidlo, použijte alespoň přenosnou lampu s denním světlem a postavte ji tak, aby osvětlovala obličej i oděv zepředu, ne zezadu.

Co všechno patří do vlhké zóny Do vlhké zóny se běžně počítá sprchový kout, vana, umyvadlo a prostor kolem nich. Rozhodující ale není jen samotné zařízení, nýbrž dosah vodní tříště. U sprchového koutu se počítá minimálně 60 cm od okraje na všechny strany a u vany 30 až 50 cm. Nad umyvadlem je to zhruba 40 cm do stran a 60 cm nad hranu. Pokud jsou tato zařízení blízko sebe, vlhké zóny se slévají do jedné velké plochy a je potřeba je řešit jako celek, ne jednotlivě.