Na co si dát pozor: zrcadlo umístěné přímo proti vchodovým dveřím odráží každého, kdo vejde, a v malém prostoru to působí rušivě. Stejně tak zrcadlo nalepené na dveřích skříně, které se při otevření rozhoupe a odraz znehodnotí. Raději zvolte pevné zrcadlo na stěně, které sahá alespoň do výšky očí, a to i v úzké předsíni. Čím výš zrcadlo visí, tím výš vede pohled a tím větší prostor se zdá.

Další častý omyl je kombinace houby s iontoměničovou pryskyřicí v jednom tělese. Pryskyřice snižuje tvrdost, ale potřebuje pravidelnou regeneraci solí. Když se to vynechá, přestane fungovat a voda může být naopak horší. Pokud chcete řešit tvrdost, pořiďte samostatný změkčovač, ne spoléhat na houbu. Stejně tak platí, že houba nezachytí rozpuštěné látky. Ty projdou skrz, i když bude vypadat čistá.

Před naloděním si udělejte jednoduchý test. Ve vestě zvedněte ruce nad hlavu a předkloňte se – výplň se nesmí posunout nad bradu. V helmě zakloňte hlavu a zatlačte dlaní na temeno – helma se nesmí sesunout dozadu. Pokud ano, je buď špatně utažená, nebo špatně velká. Nezapomeňte, že správná ochrana není o pohodlí na břehu, ale o tom, jak se zachová ve vodě. Když si nejste jistí, požádejte instruktora o kontrolu – je to běžná praxe a nikdo se vám nebude smát.

Nejprve si ujasněte charakter řeky. Na mírné řece s nízkým stupněm obtížnosti (například WW I–II) stačí lehčí vesta s pěnovou výplní a helma s jednoduchou konstrukcí. Na divočejší vodě (WW III a výš) už potřebujete vestu s pevnou pěnou, vysokým límcem a alespoň jedním pevným popruhem přes hrudník. Helma musí mít tvrdou skořepinu a dostatečné krytí spánků a týlu – ne jen „čepici" na temeno. Rozdíl poznáte tak, že si vestu nasadíte a zkusíte se v ní předklonit; pokud se výplň posune nebo vás tlačí do žeber, je špatná.

Začněte přípravou trasy. Domluvte se, kolik stanovišť chcete – pro menší děti tři až čtyři, pro starší klidně sedm. Každé stanoviště musí být na místě, které děti najdou bez dospělého. Vyhněte se místům, kam se nedá dojít bez rozšlapání záhonu nebo kde hrozí pád. Na zahradě to mohou být strom, lavička, kompost, sušák na prádlo nebo kůlna. Uvnitř bytu poslouží kuchyňská linka, botník, knihovna nebo prostor pod postelí. Vždy si trasu projděte sami jako hráč a ověřte, že indicie dávají smysl i bez vašich znalostí.

Chyby, které se opakují pořád dokola První chyba je pozdní zásah. Rozhodčí často čeká, co se stane dál, a kartu vytáhne až po druhé nebo třetí situaci. Hráči to vnímají jako nespravedlnost a napětí roste. Řešení je jednoduché: pokud je přestupek jasný, karta má přijít okamžitě. Ne za pět sekund, ne po výhodě. Okamžitá reakce udrží hru pod kontrolou a snižuje počet následných protestů.

Vyhnout se těmto chybám neznamená být přísnější. Znamená to být čitelný, klidný a konzistentní. Když hráči vědí, co mohou čekat, přestanou testovat hranice a zápas se zrychlí. Rozhodčí, který uděluje karty včas, jasně a bez zbytečných slov, si udrží autoritu i v nejvypjatějších momentech.

Světlo rozhoduje víc než velikost zrcadla Jedno velké zrcadlo nad úložným prostorem udělá víc než pět malých rozvěšených po stěnách. Malá zrcátka rozbíjejí odraz na kousky a předsíň pak působí roztříštěně a ještě menší. Stejně tak platí, že zrcadlo bez světla je jen tmavá plocha. Pokud v předsíni svítíte jedním stropním světlem uprostřed, vznikne ostrý stín podél stěn a kouty se ztratí ve tmě. Pomůže doplňkové světlo u zrcadla, ideálně z boku, ne přímo nad ním. Světlo mířící shora na tvář vytváří stíny pod očima a celý prostor opticky snižuje.

Pozor na nástrahy. Nikdy neschovávejte indicie do elektrických zásuvek, do trouby ani do mrazničky. Nepoužívejte malé předměty, které mohou spolknout menší děti. Venku počítejte s deštěm – papírové šifry zalaminujte nebo vložte do uzavíratelného sáčku. Nepište kód tak, aby ho šlo přečíst z dálky, jinak hra ztratí napětí. Také si dopředu připravte náhradní indicii pro případ, že některou zničí vítr nebo zvědavý pes. A hlavně: nechte na konci malou odměnu, ale nemusí to být sladkost. Stačí razítko do deníku, samolepka nebo možnost vybrat si příští hru.

Pátá chyba je zbytečná debata po udělení karty. Rozhodčí často cítí potřebu vysvětlovat své rozhodnutí do detailu. Tím ale otevírá prostor pro další dohadování a ztrácí čas. Správný postup je stručný: ukázat kartu, případně krátce říct důvod, a ihned pokračovat ve hře. Diskuse s hráči o správnosti karty nepatří na hřiště. Pokud je potřeba něco vysvětlit, děje se tak po zápase v klidu.