Elektrický ohradník je nejúčinnější proti lišce a kuně, ale musí být správně postavený. Vodič umístěte do výšky dvaceti a čtyřiceti centimetrů nad zemí a přidejte ještě jeden ve výšce asi metr. Drát nesmí být zarostlý trávou, jinak ztratí napětí. Zdroj pravidelně kontrolujte, zejména po dešti. Slabý výboj predátora jen polechtá a ten si zvykne. Když ohradník používáte, nedávejte do výběhu kovové předměty, o které by se dalo zvíře opřít a výboj obejít.

Materiály hrají stejně důležitou roli jako odstíny. Stejná barva působí v obýváku na hladké látce a v ložnici na froté nebo len jinak. Zkuste přenést barvu prostřednictvím textilu: závěsy, povlak na peřinu, přehoz. Pokud v obýváku funguje kombinace teplé a studené barvy, v ložnici uberte studenou složku, která může působit chladně a odtažitě. Naopak teplé tóny podporují pocit bezpečí.

Kapsulový šatník má jednu tichou vadu: když ho postavíte jen na neutrálech a střihách, začne působit jako uniforma. Lidé si pak stěžují, že „nemají co na sebe", i když mají plnou skříň. Chyba není v počtu kusů, ale v absenci barevného systému. Barvy nejsou dekorace navíc — jsou to pojítka, která rozhodují, zda spolu kusy půjdou sladit ráno bez přemýšlení.

Běžnou údržbu zvládnete bez páry i bez chemie. Jednou za čas povrch osvěžíte roztokem vlažné vody a octa v poměru, který látku nezatíží. Hadřík vyždímejte do sucha, abyste do čalounění nepustili vodu. Po vyčištění nechte pohovku volně uschnout, ideálně u pootevřeného okna, a vyhněte se přímému slunci a fénu. Horký vzduch může látku vysušit a zkrátit její životnost.

Boty chtějí pravidelnou údržbu, ne jen občasné čištěn

Hry, které vyžadují jen pozornost, ne vybavení Další osvědčená aktivita je „lesní detektiv". Jeden z účastníků si v duchu vybere předmět, který je od místa vidět na tři kroky – šišku, kámen, větev, list. Ostatní se ptají pouze na vlastnosti: je to tvrdé? Je to zelené? Je to výš než koleno? Kdo uhodne, střídá. Výhoda je, že se hra dá hrát vsedě na pařezu, když děti potřebují zpomalit. Pozor na dvě věci: nesmíte napovídat pohledem a nesmíte vybírat něco, co za chvíli odfoukne vítr. Právě to je typická chyba, která hru zbytečně ukončí dřív, než začne.

Pro chvíle, kdy je potřeba utišit skupinu, použijte „zvukovou mapu". Dítě si sedne, zavře oči a počítá, kolik různých zvuků uslyší za minutu. Pak je vyjmenuje. Většina dětí napoprvé řekne dva nebo tři, napodruhé jich najdou osm. Tato hra nevyžaduje nic než klid a je ideální před odchodem z lesa. Jediná chyba: rodiče začnou šeptat a tím děti rozptylují. Mlčte také.

Les toho nabízí dost, pokud se nesoustředíte na to, co jste zapomněli doma. Nejlepší hry vzniknou z toho, co je zrovna po ruce – z klacku, kamene, listí a ochoty se zastavit. Děti si odnesou víc než z jakékoli hračky, kterou byste táhli v batohu.

Většina rodičů vyrazí do lesa s batohem plným her, knížek a svačin, a stejně se děti do deseti minut začnou nudit. Přitom stačí málo – přestat se dívat do batohu a začít se dívat kolem sebe. Les sám nabízí materiál na hodiny zábavy, jen je potřeba vědět, kde ho hledat a čeho si všímat. Následující hry zvládnete bez jediné pomůcky, kterou byste si museli nosit z domova.

Začněte jednoduše: každé dítě si vybere „svůj" strom. Nesmí být nijak výjimečný – klidně obyčejná bříza u cesty. Dítě ho musí obejmout, prohlédnout kůru, najít něco, čeho si ostatní nevšimnou (prasklinu, mech, mravenčí stezku). Pak strom obejde se zavřenýma očima a zkusí ho najít znovu podle hmatu. Tato hra vypadá banálně, ale nutí děti zpomalit a skutečně se dívat. Častá chyba rodičů: vyberou strom sami a dítěti ho přidělí. Nechte volbu na dětech, i kdyby šlo o nejobyčejnější pařez.

Když je dětí víc, rozdělte je do dvojic a zadejte „sběrný úkol": najděte pět různých tvarů listů, tři druhy kůry, dvě věci, které nepatří do lesa. Nejdřív ať je jen ukážou, teprve potom je nechte položit na zem a pojmenovat. Děti se přou o názvy – a to je přesně to, co chcete. Učitel ani rodič nemusí znát odpovědi, stačí přiznat, že si nejste jistí, a hledat společně. Vyhněte se tomu, abyste za děti rozhodovali, co je „správně".