Suchá podestýlka, správně tvarované hřady a suchý výstup z kurníku vyřeší většinu problémů dřív, než vzniknou. Kontrolujte chodidla jednou za dva týdny, zejména u starších a těžkých slepic. Zdravá noha je hladká, teplá jen přiměřeně a bez strupů. Když na ni slepice našlapuje bez zaváhání, děláte podestýlku i hřady správně.

Na co si dát pozor: velikost kola. Kolo, na kterém dítě sedí a nohama se dotkne země jen špičkami, je pro první jízdu bez koleček špatné. Potřebuje se totiž v případě nejistoty postavit nohama na zem. Pokud musíte kolo držet, aby nespadlo, je příliš velké nebo příliš těžké. Dále zkontrolujte brzdy. Dítě musí být schopné zmáčknout brzdu samo a bezpečně. Zvláště u menších dětí je zadní šlapací brzda často lepší než ruční.

Druhá častá chyba je chybějící záloha a přístupová práva. Pokud robot pracuje s vaším účtem, může smazat nebo odeslat něco, co neměl. Nastavte mu samostatný přístup jen k potřebným složkám a před každou změnou si udělejte kopii. Zvlášť u peněz a osobních údajů platí, že automat má mít méně práv, ne více.

Typická chyba: rodič drží sedlo a běží vedle kola. Dítě se tím učí, že ho něco jistí, a ve chvíli, kdy ruku pustíte, panikaří. Lepší je držet dítě za rameno nebo za bundu, ne za kolo. A ještě lepší je vůbec nedržet. Najděte rovný, prázdný povrch, mírně nakloněný, a nechte dítě, ať se odráží. První jízda bez koleček nemá být o ujeté vzdálenosti, ale o tom, že dítě zjistí, že to jde.

Prostor pod schody do podkroví bývá nízký, tmavý a často slouží jako skladiště harampádí. Přitom stačí málo a vznikne z něj místo, kde se dá v klidu číst. Rozhodující je výška. Změřte si světlou výšku v nejnižším i nejvyšším bodě. Pokud je pod schody alespoň 110 cm, vejde se tam sedačka a koutek bude použitelný. Při nižší výšce raději vsaďte na polštáře a sezení na zemi.

Tloušťka a materiál zdiva určují, kolik tepla se ve stěně skutečně uskladní a jak dlouho ho bude předávat do místnosti. Nejde přitom o to, aby stěna byla co nejtlustší, ale aby měla dostatečnou hmotnost na to, jak rychle se prostor ochlazuje. Lehké tvárnice s velkým podílem vzduchu sice dobře izolují, ale teplo téměř neakumulují. Těžké materiály naopak teplo pojmou, jen ho musí mít odkud brát.

Typickou chybou je kombinace lehkého zdiva a masivní vnitřní akumulační stěny, která je ale oddělená vzduchovou mezerou. Další chybou je spoléhat na akumulaci u stěn, které jsou v kontaktu s vytápěným prostorem jen malou plochou. Rozhoduje celková plocha a hmota, ne jedna izolovaná stěna. U podlahového vytápění se jako akumulační vrstva osvědčuje betonová deska o tloušťce 60 až 100 mm, která teplo přijímá přímo a pomalu ho vydává.

Základní veličinou je objemová hmotnost materiálu. Čím vyšší, tím více tepla se do zdiva vejde a tím pomaleji ho odevzdává. Plná pálená cihla, vápenopísek nebo beton mají vysokou objemovou hmotnost a jsou pro akumulaci vhodné. Pórobeton, keramzitbeton nebo tvárnice s dutinami mají hmotnost nízkou a jako akumulační prvek selhávají, i když mají výborný tepelný odpor. Rozhodující je tedy hustota, ne tloušťka samotná.

Jak spočítat potřebnou tloušťku Praktický přístup vychází z toho, kolik tepla chceme uložit a jak dlouhý výkyv teplot má stěna vyrovnávat. Pro běžný rodinný dům se jako orientační hodnota používá měrná tepelná kapacita zdiva násobená jeho hmotností na metr čtvereční. U plné cihly se dostáváme k hodnotám kolem 0,4 až 0,9 MJ na metr čtvereční a kelvin při tloušťce 300 až 450 mm. U lehkých materiálů jsou tyto hodnoty několikanásobně nižší a tloušťka potřebná pro stejný efekt by byla nerealistická.

Při návrhu je nutné sladit akumulaci s tepelnými zisky. Pokud do místnosti svítí slunce jen krátce, nemá smysl dimenzovat stěnu na celodenní vyrovnávání. Naopak v prostorách s krbem nebo tepelným čerpadlem se vyplatí hmotná stěna v blízkosti zdroje, která přebytek tepla pohltí a později vrátí. Vždy platí, že akumulace nenahradí izolaci, pouze ji doplňuje.

Důležité je, aby akumulační vrstva nebyla zakrytá izolací z vnitřní strany. Pokud je nosná těžká stěna zvenku zateplená a zevnitř obložená sádrokartonem na roštu, teplo z místnosti se do zdiva nedostane. Akumulace pak nefunguje, i když je materiál sebelepší. Vnitřní povrch by měl být co nejvíce spojitý s hmotou zdiva, ideálně omítka přímo na cihle nebo na vápenopískové tvárnici.