Zařídit pokoj pro dva sourozence je vždycky kompromis. Nejde jen o to, aby se tam vešly dvě postele a skříň. Hlavní roli hraje věkový rozdíl, odlišné potřeby dětí a jejich denní rytmus. Než začnete cokoli kupovat, věnujte čas pozorování, jak spolu děti tráví čas – kde si nejraději hrají, kde se naopak hádají. Teprve z toho vyplyne, co je pro váš konkrétní pár důležité.

Než začnete cokoli věšet, rozložte si rámy na podlahu. Tím získáte první představu o tom, jak spolu jednotlivé kusy ladí. Zkuste kombinovat různé velikosti a tvary – jeden velký formát obklopený menšími působí živěji než řada stejně velkých rámů v jedné lince. Pozor ale na přemíru barev a vzorů; pokud se rámy perou mezi sebou, výsledek působí neklidně. Ideální je držet se maximálně tří barevných tónů a střídat je s neutrálními paspartami, které sjednotí různorodý obsah.

Pokud se bublina přesto objeví, máte dvě možnosti. Malou bublinu můžete propíchnout jehlou a přebytečný vzduch vytlačit prstem přes látkový hadřík. Větší bubliny se musí řešit odlepením celého pruhu a jeho znovupřilepením. Netahejte za roh, ale odlepujte pruh z boku a po krocích, aby nedošlo k přetržení. Čerstvě nalepená tapeta je stále ještě tvárná a dá se snadno napravit. Horší je to u tapet, které lepíte na zeď už po delší dobu – tam je jedinou možností bublinu nastřihnout a přelepit, což už ale zanechá viditelný šev. Proto vždy pracujte pomalu a důkladně, nejlépe za spolupomoci druhé osoby.

Druhý častý problém se týká vlhkosti. Starší byty mívají porušenou izolaci proti zemní vlhkosti, zejména v přízemí. Pokud na stěnách objevíte zasolené mapy nebo odlupující se omítku, nejde jen o estetiku. Musíte odstranit omítku až na cihlu, nechat zeď vyschnout a aplikovat sanační omítku. Jinak se problém vrátí do roka a vaše práce přijde vniveč. Stejně tak si dejte pozor na plísně za kuchyní nebo v rozích za nábytkem – bez odstranění zdroje vlhkosti je každá další vrstva jen maskování.

Jak na lepení bez bublin: příprava stěny a technika Základní chybou většiny lidí je lepit fototapetu na zeď, která není dokonale hladká a čistá. Stará barva, mastné skvrny nebo drobné nerovnosti způsobí, že se tapeta nechytí rovnoměrně a pod povrchem zůstanou vzduchové kapsy. Před lepením stěnu umyjte, nechte dobře vyschnout a zatmelte všechny trhlinky. Pokud je stěna příliš savá, napenetrujte ji – tím zajistíte, že lepidlo nebude vsakovat příliš rychle a budete mít čas tapetu posunout. Vyzkoušejte si suchý nástřik: položte pásy tapety na zem a nejdříve si rozvrhněte, jak budou navazovat na sebe. U tapet se vzorem je nutné, aby jednotlivé pruhy na sebe přesně navazovaly – špatné zarovnání je nejčastějším důvodem, proč nakonec musíte tapetu strhávat.

Při samotném kladení si předem rozvrhněte, kde budou konce jednotlivých pásů. Ideální je, aby spáry mezi deskami sousedních řad byly přesazené alespoň o 30 centimetrů. V úzké chodbě to znamená, že každou desku stejně musíte nařezat, a proto se vyplatí pracovat s přesným metrem a pokosovou pilou. Nikdy nezačínejte řezat desky tak, že byste je nejdřív položili celé a teprve poté upravovali – vpravení do kouta je pak zbytečně složité a vzniká riziko poškození zámku.

Každé dítě potřebuje svoje „teritorium" – místo, které je jen jeho. Nemusí jít o celou polovinu pokoje. Postačí vlastní police na hračky, samostatná zásuvka a jasně označený koutek. Naučte děti, že do cizího prostoru se vstupuje jen s dovolením. Toto pravidlo eliminuje většinu hádek o hračky. Pokud to prostor dovolí, oddělte teritoria barevně – třeba modrý a zelený koberec, nebo různé barvy úložných boxů. Dítě se pak snadněji orientuje a má pocit vlastnictví.

Podložka a směr pokládky: co rozhoduje o stabilitě Směr pokládky v úzké chodbě je důležitější než v širokých místnostech. Pokud desky pokládáte podél delší stěny, vytvoří se dlouhé souvislé pruhy, které se při změnách teplot roztahují nejvíc. Proto je vhodné spíš kratší směr – napříč chodbou – nebo použít desky s menší délkou. Zároveň podložku nelepíte k podkladu, ale necháváte ji volně, aby mohla pracovat pod povrchem. U stěn a prahů nechávejte mezeru alespoň 8 až 10 milimetrů; v úzkém prostoru, kde je podlaha po obou stranách přerušená zárubněmi, to bývá zanedbávané.

Na co si dát pozor při povrchové úpravě a montáži Povrchová úprava je krok, který mnozí podcení. Pokud chcete zachovat přirozený vzhled dřeva, postačí bezbarvý lak nebo vosk. Jestliže sáhnete po lazurách nebo barvách, naneste je v tenkých vrstvách a mezi jednotlivými nátěry nechte zaschnout. Jinak se na povrchu vytvoří nevzhledné šmouhy. Klasickou chybou je také natírat bedny až po smontování – do škvír se pak dostane barva, která slepí pohyblivé části, a výsledek vypadá neupraveně. Mnohem lepší je natřít každou bednu zvlášť a nechat ji důkladně vyschnout.